Súkromná vojna pána Wilsona

Rambo 3: Behind the curtain… Nicholsova neškodná satira vyžaduje jistou znalost politické situace 80.let, jinak v ní budete plavat jak sjetá prostitutka v bazénu kongresmana. Rozhodně jí nelze upřít pár konverzačních perel probleskujících pod hladinou stojatých vod mainstreamu, výborného P.S.Hoffmana, jenž je v těchto partech zcela neomylný a taky pravdivou myšlenku, že konat ušlechtilost je v politice většinou jen záminka k dosažení osobního prospěchu. A co se týká raketového kompletu Stinger, který dostal Charlie Wilson darem od mudžahedínů - tak alespoň u tohoto konkrétního si teď mohou být Američané jistí, že neposlouží k sestřelení jejich vrtulníku.. (16.01.2012)

"FOR $5,000 EVERY TWO YEARS YOU GET TO CALL ME CHARLIE AND FOR 10,000 YOU CAN CALL ME BETTY SUE AND I'LL CLEAN YOUR RAIN GUTTERS." -------- Film môže poskytnúť zaujímavý pohľad zvnútra na Operáciu Cyklón, hlavne však ponúka nevšedný herecký výkon P.S. Hoffmana, ktorému "sekunduje" vynikajúci Tom Hanks. To je ale bohužiaľ všetko, čo od Wilsonovej Vojny nakoniec dostaneš. (26.06.2017)

Politický filmy nemam obecně zrovna v lásce a tenhle je fakt extra politickej a dost nudnej. Člověk se nemá prakticky čeho chytit, nějak to ubíhá, tu a tam nějaký vyjednávání, občas to osvěží nějakej vtípek, většinou teda z dílny skvělýho Philipa Seymour Hoffmana, ale o moc víc toho film nenabídne. Třeba takovej Tom Hanks neni ve filmu vůbec znát, by tam klidně moh hrát kdokoliv jinej a vyšlo by to nastejno (26.02.2008)

Vykonštruovaná óda na Ameriku, ktorú sa snaží maskovať len atypický záver. Čo však potom, že vcelku slušne obsadená a zahraná (Philip Seymour Hoffman jasne vedie), keď sa Nichols nerozhodol, čo chce vlastne točiť. Ako satira to funguje len občasne, ako dráma taktiež a aj napriek odľahčujúcim vsuvkám ide v globále o málo záživnú politickú záležitosť, ktorá bežnému divákovi príliš nedá... teda pokiaľ nemá politiku priamo v krvi. Použitie archívnych záberov však kvitujem, chcem však veriť, že Nichols mal aj na viac. (06.04.2008)

Ještě jednu lajnu a jdu hlasovat aneb Kterak Američané neberou politiku na lehkou váhu. Aarona Sorkina řadím zásluhou Studia 60 k nejschopnějším scénáristům dneška a je to jeho vyšperkovaná hra se slovy a jejich mocí, nikoliv Nicholsova režie, kdo zde hraje první housle. Bráno z opačného konce, nedovedu si pro tuto prudce konverzační látku představit vhodnějšího režiséra. Nichols umí každý rozhovor pojat jako povídku s nečekanou pointou (např. první setkání Wilsona a Gusta). Ví, kdy zabrat kterou tvář, aby to ve výsledku vzbudilo smích. Ten budí také pár nešikovaných náběhů na akční scény, během nichž alespoň dáte na chvíli odpočinout svým uším, v případě titulků spíše očím. Na zevrubnější představování postav skrze nějaké flashbacky a traumata z dětství nezbývá (nepočítáme-li příhodu a panu Hazardovi) prostor. Chcete-li lépe poznat nejhanebnějšího amerického národního hrdinu, přečtěte si nějaký životopis, tahle břitká satira pojímá věci v obecnějším měřítku. Všechno závisí na lidech. Na lidech, kteří vítězí jenom pro pocit vítězství. Na lidech, se kterými se snadno manipuluje, ale těžko vyjednává. Celá záležitost vypadá jednoduše, dokud nezačnete řešit jednotlivé morální aspekty. Archaismus „morální“ ovšem není na místě. Nejlépe to pochopil cynický agent CIA bručounského typu a řeckého původu Gust Avrakatos, jehož ztvárněním, vyčuhujícím nad rámec přihrávače vtipů, potvrdil Philip Seymour Hoffman svou pozici nevyzpytatelného, přesto pokaždé skvělého herce. Podobných soukromých válek jiných pánů Wilsonů, kteří umí říct „ano“, když je třeba, svět vede a povede spousta a třebaže v nich jde o celkem vážné záležitosti, potěší, jakou srandu si z nich dokáže udělat hrstka inteligentních lidí v Hollywoodu. (Black Box.) 80% (08.02.2008)