Deník mrtvých

Romero přepisuje minulost a celý zombie subžánr, na kterém se výrazně podílel svojí NIGHT OF THE LIVING DEAD z roku 1968, protože LAND OF THE DEAD byla sociálně-politickou kritikou, která od undergroundové pulpovosti měla blíž ke klasické nostalgičnosti._____ Kde mu v debutu sloužila média v podobě televize a rozhlasu jako nositelé špatných zpráv a dovolil si přijít s kladnou černošskou postavou, tam mu v jeho posledním filmu vystačí internet, digitální kamery a silná ženská hrdinka. Jako je v závěru NIGHT narušena hranice mezi fikcí, kdy v titulcích se upomene na "fašistické" policejní represe, v DIARY Romero říká, že nastává doba, kdy "se nám filmy dějí"._____ Syžet je romerovsky promyšlený do nejmenšího detailu a drží se žánrových pravidel, nijak se nevyhýbáme otevřené brutalitě a pulpovnosti (nemocnice, amenita...); výrazný odklon přichází ve filozofizujícím závěru, který se dá pokládat za uzavřený a vybízející nikoliv k činu, ale přemýšlení ("Are we worth saving?")._____ Přes CLOVERFIELD, který se kvůli své originalitě musel adaptovat na žánrová pravidla katastrofických filmů a REC, který byl působivější kvůli náznaku příiběhu a zaznamenávání živě se zde setkáváme se spojením obou předchozích, mnohem rafinovanější vypravěčskou strukturou a osamostatnění těchhle "šoufl filmů" s promyšlenou kompozicí, vsázejících na infarktových zvukových efektech. Romero se tak tímto řadí k filmařům typu David Cronenberg či David Lynch, kteří jsou před ostatními o pěkný kus napřed. Přijemná žanrová intenzifikace. :-)_____ Jenom bych chtěl poznamenat, že Rob Roy, Silas a Scrytcher jsou p.če. Děkuji za pozornost... I Ty, Visáčko,stryko? :-( (30.03.2008)

Netušil som, čo čakať, keďže šlo o moje prvé stretnutie s Romerom. Zo začiatku to bolo zdĺhavé, a vďaka found footage forme ma to len viac nudilo. Lenže po chvíli sa to rozbehlo, a s pribúdajúcimi minútami stále milšie prekvapený. Je známe, že Romero používa tému zombies ako kritiku spoločnosti, no že sa bude jednať o morálnu polemiku podanú tak, že skutočne prinúti diváka sa nad tým všetkým zamyslieť, som nečakal.Prekvapili ma aj niektorý herci, mj. Michelle Morgan a Scott Wentworth. Celkový výsledok je stále v priemere, ale lepšom. Silné 3*. (04.12.2013)

Partia študentov nakrúca horor. Vtom do reálneho života vpadne šoková udalosť. Tisíckrát silnejšia než emócia, ktorú zamýšľajú vyvolať u divákov svojim dielom. Mŕtvi totiž dostávajú druhú šancu a filmári celého sveta tým pádom tiež. Menia sa kulisy i scenár. Dané sú výlučne práve zažívanou skutočnosťou. Nakrúca sa bez emócií, bez pomoci. Všetko, čo sa zachytiť dá. Hlavným posolstvom filmu sa tak stáva záznam a odkazy na ďalšie záznamy. Zachytené ručnými, priemyselnými kamerami, mobilmi. Odpor a nedôvera vládne a priori len k TV. Svedectvá na internete sú vraj pravdivejšie než oficiálne. Je však možné poučiť sa z miliardy súkromných videí, zistiť z nich vôbec niečo všeobecnejšie? Po príčinách hromadného zmŕtvychvstania nepátra nik (žeby všeobecná akceptácia nevídaného v nastávajúcom veku Vodnára?:). Nepodstatné. Dôležité je len ukázať podivný jav a povrchne ho interpretovať. V tejto rovine sa odohráva i kritika spravodajstva. Vraj je všetko nesprávne vysvetlené. Ale všimnite si: spomalené figúry mŕtvych nabrali zrýchlené krvilačné reakcie len v momente zaznamenania ich útoku. Možno to je jediný zmysel ich zmŕtvychvstania. Ukázať hereckú akciu na kameru. Nezáleží teda naozaj na "Prečo?", pretože oveľa dôležitejšie "Ako?" zároveň označuje príčinu a zmysel žitia v okúzlení médiami: ukázanie svojho zovňajšku (oblečenia, dizajnu, tela...) a pohybu zaznamenávajúcej technike. (30.03.2009)

Nejnovější film z Romerovy zombícké série oceňuju jako vzácný příklad velmi razantního a angažovaného nezávislého hororu. Celý film je pojatý jako pravdivá reportáž o šířící se nákaze zombies točená výhradně videokamerou málokdy viděného hrdiny, studenta režie, s občasnou výpomocí jeho přítelkyně a členů štábu, se kterým před vypuknutím nákazy točil studentský horor o mumii a blondýně. Tam, kde svého času skončila ZÁHADA BLAIR WITCH – sobeckou hrdinkou, svou posedlostí filmovou "pravdou" občas nesnesitelnou –, Romero pouze začíná. Smysl počínání hrdiny obestírá clona ambivalence: až do konce se pohybuje na škále mezi prorokem a šaškem. Romero konkrétní způsob používání média kritizuje – nadužívání kamer v našich životech, kdy (slovy jedné z hrdinek) se vlastně přestáváme dívat, kamera v rukou „neutrálního“ pozorovatele se stává fetišem, násilí zaznamenané (místo násilí bezprostředně zažitého) se pozorovateli odcizuje, on se stává voyerem, násilí vzrušením –, zároveň však hlásá jeho evangelium. Pravda začíná tam, kde mainstreamová média končí, a pravými adepty jejího objevování jsou mladí nezávislí filmaři a bloggeři – pokud se jejich touha po pravdě nestává pouhým "uploadovacím" fetišem. Pravdou je, že Romero se občas jeví jako mírně iritující karatelský „páprda“, viz spíš mechanicky přilepený apokalyptický dovětek zpochybňujíci, zda si lidstvo vůbec zaslouží být zachráněno, odkazujíc tak na podobně laděnou pointu NOCI OŽIVLÝCH MRTVOL. Taky úplně nerozumím americké paranoii vůči vlastním oficiálním médiím; film spekuluje v tom smyslu, že by oficální média pravdu o domácí nákaze zastírala (že by narážka liberála na Irák?). Přesto si myslím, že Romero nesklouzává k tezovitosti: jistou zatuchlost významové roviny řádně provětrává intenzivním napětím, přímočarou brutalitou a pulpovním humorem (starý amenita a jeho trik s kosou). Romero jde na doraz, nebojí se násilí, nebojí se kontraverzních emocí (nákaza dělající monstra z našich nejbližších), svou mentorskou skepsi očišťuje filmařským zápalem. Natáčení filmu prostřednictvím videokamery v rukou hrdinů není příležitostí k „šouflkameře“; Romerova ruka je velmi jistá, nikdy nebere ze zřetele kompaktnost prostoru (naši orientaci v něm), nejrazantnějším výrazovým prostředkem je mu ostrý švenk. DENÍK MRTVÝCH je hororem, který vrací žánr ke své radikální, do ksichtu plivající – přesto očistné – podstatě. (07.10.2007)

Romero je pořád jedničkou svého vlastního subžánru. Důstojně se přizpůsobi nové době, aniž by jeho koncept ztratil šťávu. Starého pardála poznáte hlavně z těch sugestivně předkládaných otázek, které zpříma kritizují dnešní mediální scénu. Co do napětí a strachu je ale čerstvý kousek slabší. Jinak, rámování fórkem s mumií hodně pobavilo! (16.09.2008)