Deník mrtvých

Tak i Romero se chtel prizivit na novym trendu natacet film jakoby amaterskou kamerou a totalne to zkurvil. Pribeh neprinasi nic novyho, ale coz o to, to jsem ani necekal, problem je, ze je celej pribeh fakt o hovne. Hodinu a pul se chce parta stredne nesympatickejch studentu a nalitej profesor (jedinej sympatak, protoze nemele, ale jedna) dostat domu a furt jen melou a melou a melou. Film nema absolutne zadnou atmosferu, neni tu ani jedna lekacka, brutalni sceny se vetsinou omezujou na strileni do hlavy a ani toho tu moc neni a celej pribeh jde v podstate od nikud nikam. A kdyz pominu nelogicnosti v pribehu, porad tu jeste zbyde naprosto zmrvena kamera. Jednak to v podstate ani jako amaterskej zaznam nevypada, jakmile Romero potrebuje, aby nekdo neco rek nebo zabral, najednou se vzdy zazracne objevi nekdo, kdo to muze natocit a proste tomu clovek neveri, ze to vse nataci jen nakej student, ani na chvily to nepusobi autenticky a zatimco v jinejch filmech podobna kamera dokaze dobre navodit atmosferu, tady clovek akorat krouti hlavou, jesli to skutecne Romero myslel vazne, o cemz jsem navic misty docela silne pochyboval, protoze film se mistama, nejspis neumyslne, zvrhava v parodii. Navic je do filmu namontovana hudba s dost trapnym vysvetlenim. Ale i tu kameru bych prekous, ale proste hodinu a pul poslouchat trapny, nezajimavy, pripadne nudny kecy pronaseny topornejma hercema fakt neslo vydrzet. (02.05.2008)

Moje pocity vyjadril už Korben Dallas: "...nadšen..." Jasný dôkaz, že starý pes sa môže naučiť nové triky a využiť ich efektívnejšie a nápaditejšie ako všelijaké "štence". Herecké výkony sú občas až rušivo amatérske a niektoré dialógy a situácie zľahka kŕčovité, ale z žánrového hľadiska funguje ten film dokonale (a neporovnateľne lepšie ako Land of the Dead). Romero sa cez potácajúce mŕtvoly opäť trochu pateticky, ale trefne vyjadruje k aktuálnym problémom (tentoraz médiám). Nechýbajú hlášky a veľmi vtipné situácie (nemý amiš, fór s múmiou), výborné ľakačky, porcia napätia, no a samozrejme priehrštia nových, originálnych spôsobov likvidácie zombíkov (buďte si istí, že takto ste ešte kosu, luk, kyselinu či defibrilátor v akcii nevideli). Chcem viac. (15.10.2008)

Možná je tohle ukázka toho, jak snadné je někoho zabít. Je tu na můj vkus málo zombíků, ale vůbec to nevadí. Žádná pořádná akcička tu taky není, je to spíš takový pohled na to, co se děje v prvních dnech nákazy a jak se s tím lidé vypořádávají. Jsem si myslel, že to bude má premiéra, ale už jsem to jednou viděl :-) (24.08.2012)

Dokumentární kamera ala Blairwitch je v zástupu Monstrum, REC a Blairwitch tím nejhorším filmem. Je pěkné, že se zde nacházejí ostřejší scény, ale přes svou krátkost jsem se solidně nudil. Hercům jsem nefandil, bylo mě jedno jak to s nimi dopadne a nad některými herci mě zůstával rozum stát(např. "tvrdáckej" černoch). Nuda bez napětí, atmosféry u které jsem s netrpělivostí očekával konec. Romerův slabý a mdlý film, který hodnotím aspoň 1,5 hvězdičky za ty ostřejší scény... (03.06.2008)

Nejnovější film z Romerovy zombícké série oceňuju jako vzácný příklad velmi razantního a angažovaného nezávislého hororu. Celý film je pojatý jako pravdivá reportáž o šířící se nákaze zombies točená výhradně videokamerou málokdy viděného hrdiny, studenta režie, s občasnou výpomocí jeho přítelkyně a členů štábu, se kterým před vypuknutím nákazy točil studentský horor o mumii a blondýně. Tam, kde svého času skončila ZÁHADA BLAIR WITCH – sobeckou hrdinkou, svou posedlostí filmovou "pravdou" občas nesnesitelnou –, Romero pouze začíná. Smysl počínání hrdiny obestírá clona ambivalence: až do konce se pohybuje na škále mezi prorokem a šaškem. Romero konkrétní způsob používání média kritizuje – nadužívání kamer v našich životech, kdy (slovy jedné z hrdinek) se vlastně přestáváme dívat, kamera v rukou „neutrálního“ pozorovatele se stává fetišem, násilí zaznamenané (místo násilí bezprostředně zažitého) se pozorovateli odcizuje, on se stává voyerem, násilí vzrušením –, zároveň však hlásá jeho evangelium. Pravda začíná tam, kde mainstreamová média končí, a pravými adepty jejího objevování jsou mladí nezávislí filmaři a bloggeři – pokud se jejich touha po pravdě nestává pouhým "uploadovacím" fetišem. Pravdou je, že Romero se občas jeví jako mírně iritující karatelský „páprda“, viz spíš mechanicky přilepený apokalyptický dovětek zpochybňujíci, zda si lidstvo vůbec zaslouží být zachráněno, odkazujíc tak na podobně laděnou pointu NOCI OŽIVLÝCH MRTVOL. Taky úplně nerozumím americké paranoii vůči vlastním oficiálním médiím; film spekuluje v tom smyslu, že by oficální média pravdu o domácí nákaze zastírala (že by narážka liberála na Irák?). Přesto si myslím, že Romero nesklouzává k tezovitosti: jistou zatuchlost významové roviny řádně provětrává intenzivním napětím, přímočarou brutalitou a pulpovním humorem (starý amenita a jeho trik s kosou). Romero jde na doraz, nebojí se násilí, nebojí se kontraverzních emocí (nákaza dělající monstra z našich nejbližších), svou mentorskou skepsi očišťuje filmařským zápalem. Natáčení filmu prostřednictvím videokamery v rukou hrdinů není příležitostí k „šouflkameře“; Romerova ruka je velmi jistá, nikdy nebere ze zřetele kompaktnost prostoru (naši orientaci v něm), nejrazantnějším výrazovým prostředkem je mu ostrý švenk. DENÍK MRTVÝCH je hororem, který vrací žánr ke své radikální, do ksichtu plivající – přesto očistné – podstatě. (07.10.2007)