Deník mrtvých

Nejnovější film z Romerovy zombícké série oceňuju jako vzácný příklad velmi razantního a angažovaného nezávislého hororu. Celý film je pojatý jako pravdivá reportáž o šířící se nákaze zombies točená výhradně videokamerou málokdy viděného hrdiny, studenta režie, s občasnou výpomocí jeho přítelkyně a členů štábu, se kterým před vypuknutím nákazy točil studentský horor o mumii a blondýně. Tam, kde svého času skončila ZÁHADA BLAIR WITCH – sobeckou hrdinkou, svou posedlostí filmovou "pravdou" občas nesnesitelnou –, Romero pouze začíná. Smysl počínání hrdiny obestírá clona ambivalence: až do konce se pohybuje na škále mezi prorokem a šaškem. Romero konkrétní způsob používání média kritizuje – nadužívání kamer v našich životech, kdy (slovy jedné z hrdinek) se vlastně přestáváme dívat, kamera v rukou „neutrálního“ pozorovatele se stává fetišem, násilí zaznamenané (místo násilí bezprostředně zažitého) se pozorovateli odcizuje, on se stává voyerem, násilí vzrušením –, zároveň však hlásá jeho evangelium. Pravda začíná tam, kde mainstreamová média končí, a pravými adepty jejího objevování jsou mladí nezávislí filmaři a bloggeři – pokud se jejich touha po pravdě nestává pouhým "uploadovacím" fetišem. Pravdou je, že Romero se občas jeví jako mírně iritující karatelský „páprda“, viz spíš mechanicky přilepený apokalyptický dovětek zpochybňujíci, zda si lidstvo vůbec zaslouží být zachráněno, odkazujíc tak na podobně laděnou pointu NOCI OŽIVLÝCH MRTVOL. Taky úplně nerozumím americké paranoii vůči vlastním oficiálním médiím; film spekuluje v tom smyslu, že by oficální média pravdu o domácí nákaze zastírala (že by narážka liberála na Irák?). Přesto si myslím, že Romero nesklouzává k tezovitosti: jistou zatuchlost významové roviny řádně provětrává intenzivním napětím, přímočarou brutalitou a pulpovním humorem (starý amenita a jeho trik s kosou). Romero jde na doraz, nebojí se násilí, nebojí se kontraverzních emocí (nákaza dělající monstra z našich nejbližších), svou mentorskou skepsi očišťuje filmařským zápalem. Natáčení filmu prostřednictvím videokamery v rukou hrdinů není příležitostí k „šouflkameře“; Romerova ruka je velmi jistá, nikdy nebere ze zřetele kompaktnost prostoru (naši orientaci v něm), nejrazantnějším výrazovým prostředkem je mu ostrý švenk. DENÍK MRTVÝCH je hororem, který vrací žánr ke své radikální, do ksichtu plivající – přesto očistné – podstatě. (07.10.2007)

Tento film se nachází ve spodní půlperiodě Romerovy kvalitativní sinusoidy. Tzn. je to hrozně nudná, špatně zahraná sračka s "poselstvím." Zábavnej byl akorát ten hluchej buran, co si zabodl kosu do hlavy, jinak fakt amatéřina bez kousku atmosféry. Ty hrdinčiny monology typu: "Teď je to my, proti nim. Akorát že oni jsou my," zaváněj lobotomií a prostě se mi z toho dělalo blbě, jak je to celé hrozně debilní. Předtím jsem viděl španělskou zombiárnu Rec (taky točená z pohledu jedné kamery) a tam to všechno odsejpalo jak mělo. Po Day of the Dead další Romerova prohra. (24.05.2008)

Zombie film od Romera točený ruční kamerou alá Blair Witch?? Kurva, to musí bejt nářez, pomyslíte si. A nemusí... nemusí! Tenhle deník jsem otevřel a po hodině a půl zavřel bez jediného leknutí, záchvěvu, mrazení v zádech. Rovněž mě mrzí absence emočních aspektů, prostě jsem se k postavám vůbec nedostal, nic k nim necítil, žádná lítost, žádné deprese. I když je ale pravdou, že film určité poselství nese, a to rozhodně růžové není. Zombíci se klátí, jakoby právě skončili celodenní exkurzi v lihovaru, ještěže jsou masakrováni v mnoha přímých záběrech. V těchto scénách film posbíral nějaká ta bonusová procenta, zejména pak pasáže: luk a šípy, rozleptaná hlava, kosou do palice nebo půlení hlavy brokárnou. Ruční kamera měla dodat na působivosti, tíživost situace, která na mně ulpěla např. při sledování Cloverfieldu, se zde bohužel nedostavila. Až zase někdy Romero napíše něco do deníku, rád se na to podívám, ale nic extra už neočekávám. (04.05.2008)

Moje pocity vyjadril už Korben Dallas: "...nadšen..." Jasný dôkaz, že starý pes sa môže naučiť nové triky a využiť ich efektívnejšie a nápaditejšie ako všelijaké "štence". Herecké výkony sú občas až rušivo amatérske a niektoré dialógy a situácie zľahka kŕčovité, ale z žánrového hľadiska funguje ten film dokonale (a neporovnateľne lepšie ako Land of the Dead). Romero sa cez potácajúce mŕtvoly opäť trochu pateticky, ale trefne vyjadruje k aktuálnym problémom (tentoraz médiám). Nechýbajú hlášky a veľmi vtipné situácie (nemý amiš, fór s múmiou), výborné ľakačky, porcia napätia, no a samozrejme priehrštia nových, originálnych spôsobov likvidácie zombíkov (buďte si istí, že takto ste ešte kosu, luk, kyselinu či defibrilátor v akcii nevideli). Chcem viac. (15.10.2008)

Partia študentov nakrúca horor. Vtom do reálneho života vpadne šoková udalosť. Tisíckrát silnejšia než emócia, ktorú zamýšľajú vyvolať u divákov svojim dielom. Mŕtvi totiž dostávajú druhú šancu a filmári celého sveta tým pádom tiež. Menia sa kulisy i scenár. Dané sú výlučne práve zažívanou skutočnosťou. Nakrúca sa bez emócií, bez pomoci. Všetko, čo sa zachytiť dá. Hlavným posolstvom filmu sa tak stáva záznam a odkazy na ďalšie záznamy. Zachytené ručnými, priemyselnými kamerami, mobilmi. Odpor a nedôvera vládne a priori len k TV. Svedectvá na internete sú vraj pravdivejšie než oficiálne. Je však možné poučiť sa z miliardy súkromných videí, zistiť z nich vôbec niečo všeobecnejšie? Po príčinách hromadného zmŕtvychvstania nepátra nik (žeby všeobecná akceptácia nevídaného v nastávajúcom veku Vodnára?:). Nepodstatné. Dôležité je len ukázať podivný jav a povrchne ho interpretovať. V tejto rovine sa odohráva i kritika spravodajstva. Vraj je všetko nesprávne vysvetlené. Ale všimnite si: spomalené figúry mŕtvych nabrali zrýchlené krvilačné reakcie len v momente zaznamenania ich útoku. Možno to je jediný zmysel ich zmŕtvychvstania. Ukázať hereckú akciu na kameru. Nezáleží teda naozaj na "Prečo?", pretože oveľa dôležitejšie "Ako?" zároveň označuje príčinu a zmysel žitia v okúzlení médiami: ukázanie svojho zovňajšku (oblečenia, dizajnu, tela...) a pohybu zaznamenávajúcej technike. (30.03.2009)