Ponyo z útesu nad morom

Mijazakiho návrat na začátek, konkrétně ke scénáři "Panda! Go, Panda!: Rainy Day Circus" - to znamená k fantastické pohádce pro malé děti. Gejzír nápadů sice rozmělňuje autorova tradiční témata jako ekologie, dospívání či soudržnost rodiny do barvičkami hýřící podívané, ale právě tou má Ponjo být. Namísto objevování nových zákoutí nevídaného světa jako v "Naušice" či "Laputě" a uhrančivého vhledu do prostoru dětské fantazie v "Totorovi" je zde před zraky diváků roztržen pytel s obrazotvorností, která končí za hranicí rámu (ve smyslu, že zde není vytvořený koherentní komplexní svět, pouze ostrůvek ve vzuchoprázdnu). Je to jako listovat knížkou Mijazakiho náčrtků a maleb, kde se mísí fantastické výjevy s obyčejnými věcmi, kterým autorova stylizace dává magický nádech. Ačkoli by v souladu s jedním motivem filmu bylo možné rozvádět jízlivé úvahy stran vlivu pokročilého věku na autorovu vypravěčskou schopnost, "Ponjo" dokládá, že i se sedmdesátkou na krku Mijazaki co do fantazie dalece předčí ostatní tvůrce dětských filmů. Z ohledu vyprávění a obsažených významů se sice může "Ponjo" jevit jako autorovo nejslabší dílo, ale co do obrazotvornosti a hravosti je nejsvobodnější. -- Recenze na Rejže.cz (autor Antonín Tesař) (18.11.2009)

Taky jsem měl v dětství kámoše v podobě zvířete. Byl to vrabec, byl bezejmenný a bez jakýchkoli statků. Potkali jsme se náhodou, můj pes ho přežvykoval v tlamě. Neuměl lítat, ale stejně to byl borec. K nám domů nemohl, a tak jsem ho vložil do krabice od Deichmanna a položil na schody. Měl tam slámu, pití i zrní, takže proč by mi měl chcípat? Druhý den jsem nadzvedl víko a on tam ležel. Byl zmrzlej. Tvrdej jako špalek. Brečel jsem. Udělal jsem mu hrob na naší zahradě a pro klid duše jsem mu tam pofiderně zabodnul kus větve, jakože to má bejt symbol kříže. Ten můj vrabec byl ovšem narozdíl od Sosukeho podvodního tvora víc v pohodě. Ponyo je postavička, která pořád dělá, že je mrtvá, proměňuje se tam a zpátky a je paradox, že mi byla sympatičtější jako ta čudla, než dvounohá hybridní holčička, jejíž úsměv spíš děsil než rozněžňoval. On celkový koncept Miyazakiho posledního díla je zváštní. Ekologické poselství je sice super, ovšem od Hayao mám raději ty fantaskní postavy, jejichž originalita spočívá v jejich myšlenkových pochodech i celkovém zjevu. Kdežto v Ponyo se ustavičně píská, ječí a chválí jméno: Ponyo. Nic proti, Miyazakiho zbožňuju, ale tenhle kus mi přišel lehce nestravitelnej. 7O % (17.10.2009)

Já to prostě nechápu, nechápu jak Miyazaki dokáže vytvořit tak úžasné pohádky. Člověk se koukne se obrázek plakátu z filmu a řekne si: "na to přece nebudu koukat, to je nějaká blbá pohádka pro malý děti" OMYL! Žádný animovaný film od Miyazakiho není blbá pohádka pro děti, ale propracované umělecké dílo. nemůžu jinak naž 5* (06.08.2011)

Zatím poslední a zároveň nejslabší Miyazakiho snímek. V jeho případě samozřejmě neznamená, že by se jednalo o špatný film ale ve srovnání s jeho předchozími animáky "Ponyo" výrazně propadá. Miyazaki se tentokrát zaměřuje převážně na dětské publkum a vypráví příběh o přátelství malého chlapce se zlatou rybkou, (která je ve skutečnosti červená a vypadá jak rukavice na vaření) která by se chtěla stát člověkem. Příběh je tedy obyčejný ale to by tolik nevadilo, kdyby režisér opět otevřel svět plný fantazie, který známe z jeho předchozích filmů. Tentokrát se však drží při zemi a mnoho originality nám nepřinese a překvapivě i výtvárná stránka je jaksi chudší. Doufám, že nám příště tento bezkonkurenční tvůrce animovaných filmů přinese opět něco vyjímečného. (13.07.2009)

Jestli je tohle slabší Miyazaki? Tak ať si klidně je, protože to vůbec nevadí. Nevidím v tom nic zásadně slabšího, naopak je zde opět úžasná fantazie, a přijde mi nová. Hned od začátku jsou zde scény, které jsou krásně vykreslené, ale hlavně jsou nápadité, imaginativní. Prostě tvůrčí pohlazení a krásnými postavami. (20.05.2017)