Stará radost

Rukopis téhle americké režisérky se rozhodně nezapře. Je skoro stále stejný, minimalistický, jako by nic neříkající. Pokud mě paměť neklame je to její třetí film, který jsem měl tu možnost vidět. A rozhodně bych ho ocenil nejvíc. Dva dávní kamarádi na společné cestě, která už rozhodně nebude taková, jako když spolu začínali. Tak to ale v životě chodí. Bohužel, nebo možná bohudík, sám nevím. (11.03.2015)

Film o vrtkavých kolísáních i setrvalých proměnách napětí v každém vztahu mezi dvěma jedinci. Podmanivá prožitková mikrostudie na případu o magii napětí a uvolnění, co je vyvolává, kdy a proč, a o tom, jak není podle čeho poznat, jestli mezi dvěma lidmi vzniká něco jako porozumění, ani jak dlouho ta podivná přitažlivost vydrží či jestli se vrátí při dalším setkání... (11.10.2013)

Dobre sa o tomto filme premýšľa, no nie úplne ľahko sa naň pozerá. Vlastne: je pochopiteľné, prečo sa mlčí, prečo je tam toľko nedopovedaného, prečo to tam ťaží a prečo tá ťarcha nedovoľuje dýchať. Otázne je, či pointa, ktorá vysvetľuje 70 minút ticha, ospravedlňuje divácke tápanie, mrznutie, brodenie sa... Odpoveď je neistá. (08.02.2013)

Kelly Reichardt možná bude novým objevem, v několika dalších letech, až prorazí co nevidět její novinka nedávno uvedená v Benátkách (Meek's Cutoff). Její intimní snímky si zatím hlídají vlastní nekomplikovanost, která ale ve spojení s typickými hodnotami a prostředky filmů o cestě, filmů o přátelství apod., jež filmařka užívá (záběry na ubíhající krajinu podkreslené hudbou, vyprávění historek, chození, kamarádění, mlčení, loučení), přerůstá v určitou komplexnost: sice je ukázáno málo, ale divák může cítit, že postavy prožívají řadu zvratů, událostí a příběhů i po skončení filmu samotného. Když film působí v každém záběru jako něco zcela normálního, všedního, co člověku připadá, že zažívá každou chvíli taky, je to v jistém smyslu známkou dokonalosti. Zřejmě není jednoduché točit takto; ukáže se, jestli to Reichardtové stačí, nebo postupně začne točit i jinou metodou, každý se časem vyvíjí. (23.09.2010)

Kdysi jsem napsal básničku, také někde vyšla, o tom, že jsem se ztratil na staré cestě. A ejhle, tento film ji ji znovu připomněl. O příležitostných čundrácích, Markovi a Kurtovi, máme na začátku, celkem spolehlivé informace. Ty se však během filmu nedoplňují, naopak se rozplývají, až na konci o nich nevíme téměř nic. Přitom Kurt (jak Kurtové bývají, viz např. Joseph Conrad) je záhadnější Marka. Celý děj má v podstatě jen čtyři epizody: bloudění, kempování na smetišti, lesní wellness a návrat do města. Pokud je něco propojovalo, pak snad jen Kurtovo prohlášení o podobnosti města a lesa (ve městě rostou stromy a v lese je bordel). Dření filmu však bylo jejich vzájemné obcházení, přibližování, uskakování, dotýkání, nazančování... tak jak to chodí kamarády, kteří se delší dobu neviděli, a jejichž cesty se stýkají už jen v bezprostřední skutečnosti bezprostředního bytí. (08.12.2017)