Moje čučoriedkové noci

Kar-wai Wongův americký debut MOJE BORŮVKOVÉ NOCI se pouze zdá být natolik banálním a prázdným, protože uvědoměle využívá schémata a klišé spojené se žánrem romantických filmů a road-movie, ale ta důmyslně ohýbá a pohrává si s nimi. Kar-wai Wongovo specifické voyeuristické filmové vidění není pouhou manýrou, ale naopak snímání postav přes skleněné plochy je od sebe odděluje a narážka na kameru snímající akci v kavárně, která hlavnímu hrdinovi slouží jako takový deník zaznamenávající události kolem, opodstatňuje deníkovou strukturu vyprávění a zároveň nevýraznost hlavní hrdinky, která projíždí děním a to ji výrazně formuje. Opětovně se zde setkáváme se subjektivně vnímaným časoprostorem, ale zatímco ve STVOŘENI PRO LÁSKU časoprostor postavy sdílely a ve 2046 si hlavní postava časoprostor upravuje dle svého vidění a tak ho tříští, v MOJE BORŮVKOVÉ NOCI postavy časoprostor až do samotného závěru nesdílejí, přestože jejich vlastní jsou natolik podobné (scéna s nosem). Unikátní filmařské vidění tak dovoluje nahlédnout na notoricky známá místa poprvé jinak a z herců dostat živelné a dýchající postavy, jimž divák věří, že existují. Rád jsem znovu jedl a miloval v melancholickém koláči Kar-wai Wonga, jenž zachytil momenty spojené s koncem každého starého vztahu a začátkem nového. (19.02.2008)

Když jste na tom špatně, pamatujte, že je vždycky kolem vás ještě někdo, kdo je na tom hůř.. Kar-wai Wong naservíroval meditačně laděné defilé životních ztroskotanců, kde každý druhý záběr je zpomalen ve stylu Johna Woo (ovšem bez střelby) a já musím bohužel konstatovat, že s výjimkou tradičně výborného Strathairna postrádá tato neónově načančaná unylost potřebný drive. Holt, borůvky staví, Borůvkové noci uspávají.. Možná je to vždy momentálním nastavením nálady, ale asijské drámo-romance (pravda, tentokrát šmrnclé Hollywoodem) jsou pro mě jiný kontinent, jiný svět, nicméně uznávám, že pořád stejný vesmír.. (28.10.2010)

Také se Vám stává, že nemůžete v noci spát? Stejný problém má i Elizabeth, před kterou ční obrovská kopice nevyřešených odpovědí, na něž neustále klade otázky. Dosud se nevyrovnala z rozpadu dlouhotrvajícího milostného vztahu a její nitro prožívá ochromení. Jak jen se s nastalým chaosem vypořádat? Odcestovat a nechat vše za sebou? Zapomenout? Cesty je svedly, když byli na dně. Nejdřív prohodili pár slov, potom vět a nakonec celá souvětí… Nabalují se, až tvoří dokonalou pavučinku, která jim proplete osudy. Oba zhrzení, oba osamělí, smutní, jen těšící se na další návštěvu, kdy se zase posunou o kousek dál v roli objevování svých srdcí. Tón udáván vůní sladkého borůvkového koláče se zmrzlinou, který obměkčí nejednoho. Jsou si tolik podobní, hledají, tápou, chtěli by milovat a být milováni, ale jak dlouho ještě budou čekat, než přebolí zklamání, které utrpěli? Noc změní se v den, Elizabeth utíká. Na své cestě poznává tolik odlišných charakterů, skrze ně se učí poznávat samu sebe. Je jen němý pozorovatel lidských osudů, je svědkem nenávisti, hlouposti a zjišťuje, jak si lidé neváží bytostí, které milují. Berou je jako samozřejmost, ale když je ztratí, je pozdě a oni zjistí, že jim ani nevyjádřili své pocity, naposledy jim nevěnovali slůvka útěchy a porozumění. Procestuje celou zemi, aby zjistila, pro koho její srdce bije… Krásný příběh lásky, plný něhy, nádherných záběrů jak už zpomalenýcch (které mi zpočátku vadily, ale u nichž jsem ráda zjišťovala, kterým směrem nás chce režisér ubírat), nemluvě o snímání prostředí kavárny zpoza prosklených výloh. Pozadí prokresluje jemná, ničím nerušící hudba unášena v rytmu folku, na níž se podílela sama Norah Jones, Cat Power nebo Ry Cooder. Nechte se unést a zabředněte do světa symboliky… (20.05.2008)

Na základě dokumentu Buenos Aires Zero Degree jsem si udělal velmi jasnou (i když možná mylnou) představu, jak probíhá natáčení pod taktovkou Wong Kar-waie: parta lidí bez scénáře a ujasněného uměleckého konceptu se přemisťuje z místa na místo. Filmují a věří, že z toho vzejde něco zajímavého. I tentokrát vzešlo a také tentokrát mám neodbytný dojem, že „making of“ (vznikle-li někdy nějaký) bude zábavnější než samotný film. Už jen ta historka o Wongově touze pracovat s Norah Jonesovou (při jejím půvabu není divu), kvůli které absolvoval cestu do Států, protože by bylo příliš komplikované ji učit čínsky… rád věřím v její pravdivost. A to i po zhlédnutí Borůvkových nocí, které mimo jiné udělují lekce mezilidské nedůvěry. Příběh je prostinký: ženy opouštějí své muže, muži opouštějí své ženy a všichni si postupně uvědomují, jak snadno lze ztratit něco těžce vydobytého. Ano, hodnotu mnohého si uvědomíme teprve když o to přijdeme. Po skončení této promenády krásných hereček a výborných herců mi chyběla hodina a půl života. Borůvkové noci jsou jako třpytky oslňujícího lesku: na pohled stejně lákavé, ve skutečnosti stejně zbytečné. Modrá je dobrá a Natalie, Rachel i Norah si po jedné borůvkové hvězdičce zaslouží. Zaslouží si také role v lepším filmu, ale to je na jiné vyprávění. 70% Zajímavé komentáře: Adrian, k212, Mahalik, liuk, Sobis87 (12.06.2008)

Nestandardní ale o to působivější romantika, která se nevidí každý den. Film začíná víceméně klasickým způsobem, kdy se setkávají dva osamocení lidé, avšak ve chvíli, kdy se film začne ubírat vyšlapanou cestou nechá reřisér hlavní hrdinku odjet napříč Amerikou. Film je vyprávěn epizodicky a zaměřuje se především na postavu Elizabeth a necháva jí na své cestě potkávat samé zajímavé postavy, které mají své vlastní příběhy. Ať už to je alkoholický žárlivý policista nebo vášnivá hráčka pokeru. A právě epizoda s hráčkou pokeru v podání skvělé Natalie Portman je jedna z nejlepších z celého filmu. Co se týká herců tak všichni zúčastnění podávají velice dobré výkony. Zpěvačka Norah Jones rozhodně překvapila a i když celý film stojí na ní hravě to zvládla. Jude Law už si zahrál několik romantických rolí, avšak tato je pro něj atypická a jeho hrdina není klasickým romantickým hrdinou jaké normálně ve filmech vídáme. Rachel Weisz a David Strathairn si zde zahráli jen vedlejší role ale i tak jsou jejich postavy zajímavé a dobře zahrané. A Natalie Portman je jak už jsem psal skvělá a i když zde nevypadá tak dobře jako v jiných filmech její hráčka Leslie je jednou z jejích nejlepších postav. Od režiséra Wonga jsem neviděl žádný z jeho předchozích filmů takže nevím jak moc se odchýlil od svého stylu ale jeho režie je na vysoké úrovni a celý film drží pěkně pohromadě. Určitě se nejedná o klasickou romantiku a film plyne dost pomalu ale rozhodně má co nabídnout i když vytoužený polibek přijde až na konci filmu. (20.12.2008)