Réžia:
Jiří BělkaKamera:
Vladimír OpletalHudba:
Jiří SvobodaHrajú:
Oldřich Kaiser, Karel Hlušička, Věra Kubánková, Pavel Trávníček, Miloslav Krejsa, Jiří Adamíra, Jan Hrušínský, Libuše Šafránková, Lenka Skopalová, Naďa Konvalinková, Květa Fialová, Jiřina Švorcová (viac)Obsahy(1)
Oldřich Kaiser v hlavní roli životopisné hry o slavném českém houslistovi Josefu Slavíkovi. Význačný český spisovatel František Kožík vytvořil přes stovku děl – románů, dramat, filmových a televizních scénářů a rozhlasových her. V této původní televizní hře se nechal inspirovat vzrušujícím životním příběhem českého houslisty a komponisty Josefa Slavíka, který je dnes plným právem považován za jednoho ze zakladatelů slavné tradice české houslové školy. V televizní inscenaci režiséra Jiřího Bělky z roku 1979 vytvořil hlavní postavu Oldřich Kaiser. (Česká televize)
(viac)Recenzie (14)
Skvělá a zajímavá televizní inscenace, která má jasný a rozhodně dobrý cíl, je plná detailů a to včetně toho, když Oldřich Kaiser hraje na housle - opravdu to vypadá, že na ně hraje a netahá mimo playback smyčcem. 🤩👀 Zároveň je to jedna z dalších vážných rolí Oldřicha Kaisera, herce, který byl dle mého názoru celkem neprávem zaškatulkován do herce komických rolí, proto si toho samozřejmě vážíme. Je opět vidět, jak všichni tihle hudební skladatelé, spisovatelé a básníci byli slušný psycho. 💀 Dneska už lidi tehle svět hudebníků moc nezajímá, ale je fajn zjistit, že vůbec někdo takový, jako byl houslista Josef Slavík, existoval, a ještě k tomu v podání Oldřicha Kaisera, neber to prostě. 🙄 Na 70. léta je to mnohem zajímavější televizní inscenace, než bývaly všechny ty běžné a je fajn, že alespoň tohle na ČT3 připomenou. ()
Solidně zpracovaný TV film, který se snaží postihnout co nejvíc milníků složité cesty významného českého houslisty k mistrovství a ke slávě, která byla bohužel předčasně ukončena přechozenou chřipkou. I tak ale stačil Josef Slavík vejít přinejmenším do našich hudebních dějin, aby si zasloužil i tuto dramatizaci. Snímek působí poněkud didakticky, což byl asi také jeho hlavní účel a nic proti tomu. Jednotlivé úseky jeho života jsou tím pádem ale podány poměrně zkratkovitě a bez hlubšího vnitřního napětí, které se nedá nahradit ani vlasteneckým patosem, jako například při sblížení Slavíka s Chopinem apod. Skvělé herecké obsazení jistě výrazně napomohlo vyznění inscenace, nemohlo však plně překonat určitou plochost scénáře, který nemá sám o sobě větší umělecké ambice a slouží spíš především popularizaci hlavní postavy a jejímu ukotvení v národním povědomí. I to je ale jistě záslužný počin. ()
Tohle není pro mne. Pana Hrušínského jsem skoro nepoznal a když ano, málem jsem se uchechtal. Neprávem maskéři to udělali dobře. Ale přece jen. Snímek je možná zajímavý jen z hlediska historického, ale jak píši výše, pro mne to není. Ty kecy byly nad mou sílu a také moje chápání. Herci dobří, dávám deset procent, ale nevytáhli to. Příšerný kvikot houslí byl pro mne nesnesitelný. 10 % ()
Spíše průměrná inscenace, i když některé momenty jsou silné. Potěší pozorování kdo z herců zobrazuje kterou významnou osobnost: Půvabná Šafránková jako Henriette Sontag, mladičký Hrušínský jako Frederik Chopin, Masopust jako opomíjený Schubert. Originální nápad nechat temperamentního Paganiniho zahrát jako vždy chladným Adamírou. Do toho smyšlené (generál Kučera?) i skutečné postavy z vysoké společnosti, dosti umělé a jen náznakové interiéry a alespoň u ženských kostýmů (a občas i účesů) snaha o vystižení módy doby biedermaieru... ()
"Vy jste ďábel! Svět se třese, když hrajete", prohlásil kdysi slavný italský houslista Niccolò Paganini, charakterizujíc tím co nejpřesněji Slavíkovu uměleckou výjimečnost v kontextu domácí i zahraniční hudební produkce. Životní i profesní osud tohoto bohem nadaného hráče, který si housle osvojil prostřednictvím velkého a přesvědčivého zanícení, s nímž později zvládal nejtěžší pasáže, upozorňuje v působivých inscenačních zkratkách na mnohá příkoří, kterým byli tehdy mladí a začínající umělci vystaveni. Slavíkova ctižádostivost nebyla ovšem žádným projevem vzdoru či zklamání, naopak posilovala přirozenou touhu člověka vyniknout, lhostejno kde. Obsazení Oldřicha Kaisera, tehdy sotva čtyřiadvacetiletého mladíka, do hlavní role vzbudilo jistě nemnohá překvapení i jisté obavy, přesto je Kaiserův Slavík jednou z jeho nejlepších kreací před televizní kamerou vůbec; postava na hony vzdálená někdy beztvarému a samoúčelnému šaškování, kterého se později dopouštěl v nejrůznějších zábavných pořadech. Ani lidé ze Slavíkova bezprostředního okolí nebyli ponecháni náhodě a pod zkušeným Bělkovým režijním vedením se plejáda nejvýznačnějších osobností české i světové kulturní scény zásluhou několika hereckých generací (Šafránková, Konvalinková, Fialová, Dvorská, Švorcová, Voska, Adamíra, Řehoř, Jan Hrušínský a další) proměnila v oživlou galerii velikánů své doby. Slavíkovou předčasnou smrtí ztratila česká hudební scéna jednoho ze svých nejnadanějších žáků a učitelů. A také génia, jakých se rodí skutečně málo. ()
Reklama