Falošný pohyb

Wima Wendersa mám jako režiséra rád, zvláště jako specialistu na osobité road movies, ale tady mě vhodil na můj vkus až do příliš velké deprese plné odcizení a existenciální prázdnoty. Časté filozofování postav putujících jen proto, aby putovali a filozofovali, tu občas i navzdory zábleskům hlubších podnětů pro mě vyznívalo jakoby do prázdna. Jakoby se ono odcizení z postav, jejich pustého světa a chladného partnerského vztahu pronášelo i do stylu celého filmu. Dokud mě Wenders vedl tímhle putování skrze vizuál, hudbu a atmosféru dlouhých cest, ať už pěšky nebo jakýmkoliv dopravním prostředkem, dost jsem si lahodil. Jakmile se postavy zastavily, aby začly filozofovat, pronášet vnitřní monology, později i páchat sebevraždy nebo hrozit na hraně zabití, vynáří se ve mě pocit, že ne celkem rozumím tomu, k čemu a s jakým sdělením mě chce Wenders dovést. Ve výsledku zajímavé putování tak prakticky kráčí pro mě směrem k naprosté nicotě. Mimo putovních sekvencí se mi ještě hodně líbila scéna s návštěvou v bytě osamělého továrníka, který mi připadal snad nejzajímavější postavou, tedy dokud... se jednoho dne nepomátl. Zde jsem se s Wendersem příliš nepotkal, přestože mě potěšil mj. obsazením Hanse Christiana Blecha do výrazné role. [60%] (28.04.2023)

Tento film mě oslovil svými stále pokládanými otázkamy. Pokládá nám zásadní otázku proč vůbec žijeme. Za každým člověkem se skrývá jeho smutný příběh. Je to také film o osamění, o osamělosti duše, která nenalézá pochopení zrovna pro své otázky. Ne vždy to, co děláme, musí být to, co chceme. Do určité míry to považuji za vyjádření jistého myšlenkového a duchovního zmatku režiséra. Ale tuto zpověď o životní nejistotě o uvědomění životní nedokonalosti a malosti považuji za velmi zdařilou. Rüdiger Vogler v hlavní roli Wilhelma je nádherně destruktivní. (17.05.2009)

Dialogy Handkeho scénáře jsou poetickým vyjádřením vnitřních hnutí postav, je to asociativní a nelogická řeč podvědomí. Wendersovo "rámování" obrazů tuto skutečnost nijak neuchopuje, Wenders opět využívá příběh pouze jako věšák na obrazy. Navíc barevný film odhaluje, že i autorova schopnost vyjadřovat se obrazem má své limity. Černobílé obrázky mu jdou mnohem lépe. (20.03.2010)

Film o jednom chlapovi, který tak nějak neví co se životem, štvou ho lidi a tak se rozhodne vydat někam na cestu, aby si konečně uvědomil, co tak nějak chce. Tak sedne na vlak, postupem času potká zvláštní skupinu lidí, debatují o umění a všem možném, pak od nich odjíždí pryč a pořád neví co chce a nakonec odjíždí na nejvyšší horu Německa, kde si konečně uvědomí, že i když lidi moc nemusí, tak mu v té samotě vlastně chybí. Objeví se zde pár zajímavých myšlenek, ale jinak mě tenhle Wendersův film bůhvíproč minul. Moc mě to nezaujalo, a i když tu byly hezké záběry, chyběla mi zdě ta Wendersova klasická poetičnost. Jeden z těch slabších Wendersových filmů, ale nijak zvlášť mi to nevadí, když vím, jak skvělé filmy dokázal natočit. Ale tak nějak skrytě jsem doufal, že se mu povede přerušit tu moji sérii tříhvězdičkových filmů, jelikož jsem jich teďka viděl už 6 za sebou, ale tak pořád lepší, než kdybych je hodnotil níže. 3* (29.03.2020)

Hlavního hrdinu podle jeho vlastních slov "nebavili lidé". S tím asi nic nenadělám. Mě zase nebavil hlavní hrdina - ani jeho společníci ... ať měli jakoukoli minulost. Nebavila mě jejich cesta, nebavily mě jejich (pseudo)intelektuální řeči ... nebavil mě příběh, který se dostal do slepé uličky a vlastně nikam nevedl. Je mi líto ... 2,5* (05.03.2012)