Falošný pohyb

Film o jednom chlapovi, který tak nějak neví co se životem, štvou ho lidi a tak se rozhodne vydat někam na cestu, aby si konečně uvědomil, co tak nějak chce. Tak sedne na vlak, postupem času potká zvláštní skupinu lidí, debatují o umění a všem možném, pak od nich odjíždí pryč a pořád neví co chce a nakonec odjíždí na nejvyšší horu Německa, kde si konečně uvědomí, že i když lidi moc nemusí, tak mu v té samotě vlastně chybí. Objeví se zde pár zajímavých myšlenek, ale jinak mě tenhle Wendersův film bůhvíproč minul. Moc mě to nezaujalo, a i když tu byly hezké záběry, chyběla mi zdě ta Wendersova klasická poetičnost. Jeden z těch slabších Wendersových filmů, ale nijak zvlášť mi to nevadí, když vím, jak skvělé filmy dokázal natočit. Ale tak nějak skrytě jsem doufal, že se mu povede přerušit tu moji sérii tříhvězdičkových filmů, jelikož jsem jich teďka viděl už 6 za sebou, ale tak pořád lepší, než kdybych je hodnotil níže. 3* (29.03.2020)

Druhý diel Wendersovej trilógie cesty má niekoľko zvláštností - je farebný, voľne vychádza, či skôr reinterpretuje Goetheho predlohu a je zahalený do závoja psychologických odtieňov hlbokej temnoty, ktorá je v režisérovej tvorbe skôr výnimkou, než pravidlom. Rüdiger Vogler opäť v hlavnej roli ako nádejný mladý spisovateľ na bezcieľnej púti Nemeckom zakusuje bezradnosť a osamelosť v spoločnosti nasledovníkov, ktorí sú mu zdanlivo blízky, no predsa celkom cudzí. Najhmotnejším vyjadrením tohoto pocitu je scéna ukladania sa na spánok v chátrajúcom sídle, kde márne hľadá voľnú izbu, no napokon končí v náručí nemej dievčiny. Nasledujúce ráno, v ktorom si navzájom rozprávajú svoje sny, je naivným pokusom o zblíženie a pochopenie, ku ktorému nikdy nedôjde, a ani nemôže dôjsť. Chýba im skutočná ľudskosť a prvok, ktorý by ich dokázal stmeliť - solidarita._____Falsche Bewegung je však zaujímavý i tým, že vedie otvorený dialóg s Det Sjunde inseglet Ingmara Bergmana. Na to, aby zahral Wilhelm svoju šachovú partiu so Smrťou, nepotrebuje byť prítomná v podobe alegorickej postavy - i tak je všade navôkol, ako predmet hovoru i skutočnosť, zasahujúca do existencie. Keď Wilhelm prechádza so svojim tichým sprievodom ulicami, život prúdi všade naokolo, no im sa vyhýba, akoby boli odsúdení na mŕtvolné ticho, nemotu krásnej artistky s nehybným pohľadom, ktorú sa snažia zahnať zbytočnými slovami. To, že je film farebný rafinovane odhaľuje jeho krvavosť, vnútorné monológy zasa bezzubosť a sarkazmus, ktoré nie sú nedostatkom, ale výsadným privilégiom, zhŕňajúcim problém, v ktorom uviazol protagonista. Topiaci sa slamky chytá a pod vodu sťahuje i ostatných; smrť sa vracia a brúsi si zuby, keď sa takmer odhodlá k vražde; smrteľnosť sa stáva skutočnou, pravou podstatou života uprostred ničoty, ktorá vnútorne zžiera a zvonka pohlcuje; ortieľ bol vyrieknutý, sám sa odsúdil k životu._____Podľa mňa Wenders stvoril pochmúrny, temný bonmot, ktorý sa škodoradostne, úlisne plazí navôkol a triafa sa do našej neschopnosti žiť, ktorá sa mení len v prežívanie. Jeho jediným nedostatkom je čiastočný úkrok stranou vyrovnanej elipsovej réžie, ktorú uňho ako popredného predstaviteľa nového nemeckého filmu tak obdivujem - Falsche Bewegung je preto zbytočne návodný a nevyvoláva pocit uhrančivo poetickej plavby po rieke myšlienok, pocitov a nálad, pretože doň priamo vstupuje konfliktnosť a tým ho bortí. Skrátka, táto loď má kotvu, bez ktorej by sa jej plavilo omnoho ľahšie a príjemnejšie. Alice in den Städten začínala v automobile a končila vo vlaku, z ktorého sa kamera vzniesla do vzduchu. Falsche Bewegung na ňu nadväzuje na začiatku záberom zo vzduchu a končí sa na zemi. Zemi, ktorá mu nikdy nedovolí plne plne sa odpútať. 80% (16.02.2015)

Dialogy Handkeho scénáře jsou poetickým vyjádřením vnitřních hnutí postav, je to asociativní a nelogická řeč podvědomí. Wendersovo "rámování" obrazů tuto skutečnost nijak neuchopuje, Wenders opět využívá příběh pouze jako věšák na obrazy. Navíc barevný film odhaluje, že i autorova schopnost vyjadřovat se obrazem má své limity. Černobílé obrázky mu jdou mnohem lépe. (20.03.2010)

Tohle bude hodně sebezpytný komentář. Takové malé nakouknutí do rozháraného nitra Giblmy. Falešný pohyb mi totiž přišel neobyčejně intimní co se týče samozřejmého odhalování vnitřních pochodů postav, které hlavní hrdina na své cestě postupně potkává. Nejtajnější obavy, sny a touhy, potlačené zážitky, které jsou ale bolestně živé. Asi není dobré pouštět si film na splín, existence se totiž zdá být ještě tíživější, prázdnota hmatatelnější. Ve výsledku mi bylo hrozně nepříjemné, že jsem Chybný pohyb neviděla sama, stejně jako Wilhelm totiž nechci, aby mé zmítání někdo viděl. (Ale v pořádku, dva díly cynického Ať jedí koláče, mě z hloubavé nálady zase dostaly.) Tezovitost? Neuvěřitelnost chování postav a násilné spojování dějových linií? Vždyť ono je to přece jedno! (24.02.2012)

Kdo má rád Petera Handkeho (a přirozeně také Wima Wenderse) nepřinese mu ani tento film žádné překvapení ani rozpaky. Ani vnořené postavy z "učednických let Viléma Meistera" (moje nejoblíbenější Goethovo dílo) nemění nic na věci, že jde především o jazyk a budouvání mostu k myšlení (a s nimiž se činy často rozcházejí), jak se sluší a patří pro Petera Handkeho. Však i Handkeovy knihy (především "Mein Jahr in der Niemandsbucht" - Můj rok v zálivu nikoho) jsou také jakýmsi Goethovským Bildungsromanem, byť obráceným naruby: místo směrem do společnosti, tu jde o pohyb od splečnosti k individuu. Wilhelmovu učednickou dráhu (učednictví dříve také znamenalo putování) pak zakulacuje ještě Flaubertova Citová výchova a Ze života darmošlapa od Josepha von Eichendorffa. Nicméně, abych tu uvedl i jiný názor. Flmový kritik Jonathan Romney (15.4.2016) se domnívá, že "Wrong Move seems more about German history—both political and literary—than about anything else...", ale to bychom asi přikládali jak Wendersovi, tak Hankeovi, nezáměrné motivy. Handkeho prioritní otázkou je psát či nepsát, teprve po vyřešení tohoto "ontologického aspektu" je možno pokračovat - kamkoli. (08.09.2016)