Protektor

Neuvěřitelně citlivý a působivý film světového formátu. Přirozenost herců (všech!!) je odzbrojující, atmosféry doby tísnivá a nad tovšechno vystupuje geniální formální stránka. Film sice občas zahapruje v časové návaznosti, je to ale jen drobná piha na překrásné tváři filmu o mnoha podobách lásky. O lásce k ženě (milovat Janu Plodkovou je až strašidelně jednoduché), o lásce k vlasti.. A v neposlední řadě také o lásce k filmu. Protektor se hrdě řadí po bok Pianisty, nebo Životů těch druhých a po strašně dlouhé době cítím v kostech, že tady ten Oscar není nereálný. (08.11.2009)

Tedy žádný převrat se nekoná. Je to možná (technicky) o třídu výše, než průměr současné české filmové produkce, ale v rámci filmové produkce obecně je to právě jen přinejlepším průměr. Jako by každý ze tří scénáristů psal něco jiného, jeden se zabývá morálním dilematem, druhý vnitřním světem ženy uzavřené ve svém obýváku a blízkém kině a třetího zajímal rozpad manželského vztahu. Nedrží to pohromadě, občas to díky přeskakování v ději působí zmateně a hlavně svět filmu působí dost neživotně, jakoby se události týkaly jen pár lidí a za okny okolních baráků nikdo nepřebýval. Scházel mi trochu hlubší rozbor morálních dilemat, strachu a odvahy, stejně jako trochu ucelenější postavy. V podstatě nebylo komu fandit, jediná sympatická postava je z děje odstraněna hned na začátku, aby se objevila už jen na skok. A celé to míří absolutně do ztracena. (04.10.2009)

Neskutečně hravý a přitom tak mrazivý film světových rozměrů. Smutné oči Jany Plodkové, dobová hudba zohýbaná ve prospěch moderního prostoru a podmanivý vodovkový vizuál v nečekaně uhrančivém balení. Splněný cinefilův sen a má další láska na první pohled. 10/10 PS: ať žije "pérák" Marek Najbrt - superhrdina bojující a vzdorující současné české filmařině. (18.05.2010)

Tak jsem se k filmu konečně dostala (duben 2010). Po velmi dobrých reakcích diváků, kritiků, Lvů - a kdo ví ještě koho, jsem čekala opravdu hodně. Sice je to konečně závan svěžího větru, ba dokonce vichr, do zatuchlých českých vod, ale… Zajímavá kamera s tmavým filtrem, nápaditý střih, který opakuje motiv kola, výborná minimalistická hudba, výtvarně zdařilé interiéry i exteriéry a skvělý Marek Daniel na 4* bohužel nestačí. Plodková mi připadala dost nevěrohodná, nezbaštila jsem ji ani slovo, jevila se mi dost křečovitě, no zkrátka slabota. Naopak velmi pozitivně na mě zapůsobila Klára Melíšková, jakožto bojácná ženská, co si svoje pohodlí umí hezky zajistit…/// Vyprávěcí struktura je dosti děravá. Hodně dlouho se nic neděje, vztah se rozpadá, manželé se podvádějí, aby se pak mohli usmířit, napětí pramalé, byť závěrečná tečka s rozmazávajícím se záběrem je impozantní. Je to jakýsi nevyrovnaný mix partnerské konverzačky a dobového dramatu s vážným ideologickým podtextem. Ale kdyby ke mně přišla nějaká návštěva z ciziny, tohle je film, který bych jim pustila, aniž bych se schovávala hanbou pod stůl, k čemuž mám v poslední době u českých filmů nutkání... 65%. (25.04.2010)

… A PÁTÝ JEZDEC JE STRACH. Atraktivní prostředí jak Československého rozhlasu, tak tehdejšího hraného filmu je současně pracovištěm rozhlasového redaktora a rychle vzlétající herecké hvězdy. Klíčový film, který by ji byl býval nepochybně posunul vzhůru do vysněné kariéry, má však dvě osudové slabiny: premiéra „filmu ve filmu“ připadá již naplno do událostí kolem vznikajícího protektorátu a oba jeho hlavní hrdinové jsou nadto židy. Manžel odmítne svou choť opustit, ale cena, kterou zato oba platí, je stále neúnosnější: hrbení poznenáhlu přechází do přímé kolaborace a viditelných projevů zbabělosti. Vášnivá a poněkud exhibicionistická herečka se naopak odmítá podřizovat sílícím projevům rasové segregace a perzekuce, do nichž jí tlačí i za cenu postuůného vzájemného odcizování manžel, aniž si však naplno uvědomuje jejich dosah a své smrtelné ohrožení. Příběh, který vrcholí událostmi kolem druhé heydrichiády, přináší zlom v dosavadním chování obou protagonistů. Skutečnost, že režie důsledně i důkladně spolupracovala s kvalifikovanými odborníky-historiky a více či méně beze zbytku respektovala jejich doporučení, se projevila v přesném postižení protektorátní atmosféry, v polarizaci postav i událostí, v objevení celé palety takéexistencí té doby. Jako zvlášť silný znak díla lze uvést jeho „nehappyendovitý“ závěr, který svádí oba rozvaděné manžele znovu dohromady a propůjčuje jejich závěrečné katarzi nadčasový rozměr odboje i rezistence najednou v gestu, které je svou naléhavostí současně prvkem nadčasovým a a současně přesahem do následného klasického, rozporuplného vývoje, jenž přetrvá i do dalších desetiletí našich moderních dějin. Již zmíněnou potenciální klasičnost tohoto filmu mladých pro mladé zesilují dále špičkové výkony představitelů nejen hlavních, ale značné části tzv. vedlejších rolí a pozoruhodně invenční hudební složka. Deklarované oscarové aspirace filmu se za tohoto stavu věci jeví jako oprávněné a plně zdůvodnitelné. (28.09.2009)