Zelené obzory

Nepochopení původního scénáře Jana Procházky se citelně odráží nejen na zdejším nízkém hodnocení, ale především poukazuje na fatální neznalost prostředí a dobového kontextu. Téma je primárně koncipováno jako příběh mladého muže, přicházejícího s čerstvě nabitými teoretickými i praktickými zkušenostmi zachránit upadající státní statek kdesi v pohraničí. Procházka v ničem nevychází vstříc falešným iluzím o dokonalém socialismu, naopak se pokouší o realistický portrét kolektivizací a nehospodárným politickým systémem zruinované, předem odepsané farmy, kde jedinou připomínkou civilizace je tekoucí studená voda a vyhaslá kamna. Sveřepá odhodlanost, s kterou mladý agronom zahajuje renesanci místního zemědělství, ovšem záhy narazí na odpor místních, vedených cynickým střelmistrem z nedalekého kamenolomu. Mezi tím poletuje křehké milostné vzplanutí, zmatky dospívajících a možnost selhání za cenu života. Trefou do černého je obsazení titulní role čtyřiadvacetiletým Petrem Kostkou, který zde získal ojedinělou příležitost ztvárnit hrdinu, zápasícího s nemilosrdným prostředím vesnice. Méně výrazné, ale přesto nepominutelné jsou výkony Jany Brejchové, Marie Tomášové, Radovana Lukavského a především Jiřího Holého v mistrovské roli notorického alkoholika. V rámci filmové historie lze také poukázat na překvapivé odloučení scénáristy a spisovatele Jana Procházky a režiséra Karla Kachyni (nahrazeného Ivo Novákem), tehdy již stabilního pracovního týmu. (04.05.2014)

Realistický film podaný někdy až surrealistickými prostředky, a s až snovou atmosférou, kterou podtrhuje skvělá minimalistická Liškova hudba i práce se zvukem, ruchy a ozvěnou. Na tehdejší dobu v podstatě apolitické nebo dokonce s lehkým úsměškem ("Soudruzi si mají pomáhat," řekne dívka, když poněkud neomaleně žádá o doučování z matematiky). Skvělá je i výprava, kdy první příchod na statek je skutečně jako z nějakého Juráčkova filmu. Hlavní příběh doplňují další podpříběhy, navíc odkoukané ze života ("ona by chtěla jen poslance", "měl jsi zůstat doma na Moravě, a ne jezdit někam do tramtárie", "budeš kašlat", "já bych si uklidil sám"), a dokonce jsou zde různá odlehčení a vtipné dialogy. Toho jsem se bál nejvíce, protože dnes je moderní točit realistické drama plné deprese a bez jakékoliv naděje a optimismu. Jako by i v drsných životních podmínkách občas člověku nezasvitlo slunce. Hlavní příběh pak je nejen realistický, ale nadčasový v podobenství o lidech, kterým se nechce makat, raději by šmelinařili, a když si na ně někdo chce došlápnout, jsou schopni se uchýlit i k tomu nejhoršímu, aby si své korýtko udrželi. Jestli někdo v tomhle filmu vidí socialistickou agitku, tak je blb s klapkami na očích, nebo to neviděl. Když k výše zmíněným kladům přidám skvělé herecké výkony, vychází mi jeden z nejlepších filmů této doby. A samozřejmě perlička nakonec - je zajímavé vidět vedle sebe hrát otce a syna Kostkovy. (09.08.2018)

Souboj Petra Kostky coby ing. Ondřeje Kubaty, správce místní pobočky JZD, kterého jedni uznávají a vítají, druzí opovrhují a Radovana Lukavského jako správce místního kamenolomu o území, na které mají zálusk oba, využít půdu pro krmivo, nebo těžit kámen? Kubata si vyhlídne Martu, která o něj nestojí, zatímco všetečnou Janu odmítá. Celkově zde není nic, co by vyloženě vtáhlo do děje, akorát se jedná o drama městkého inženýra ocitnutého se na venkově, jeho řešení vlastních i kolektivních pracovních problémů a povinností a trocha akce nakonec. Snímek si ale stále drží úroveň narozdíl od filmů z 50., ve kterých se kolektivizace a socializace silně projevovala i v komediích, viz. Dovolená z Andělem. (16.10.2012)

Kostka, ačkoliv předem varován Lohniským ("Tady si užijete hokusy pokusy..."), se snaží zavést pořádek na statku, což mu anarchisticky většina soudruhů z JZD bojkotuje, ale on plný socialistických ideálů, se snaží dál. Situaci mu neusnadňuje ani to, že se plácá mezi dvěma babama. Za pozornost stojí nezvykle akční role Brejchové, která s krátkým sestřihem a v teplákovce předvádí v samém závěru docela dobrou bitku. V zásadě to asi není špatný film, ale že bych ho musela vidět znovu, to ne. (03.03.2017)

Nalejme si čitého vína: patří-li Procházka k tomu nejlepšímu, co v tehdejší české kultuře bylo, bylo to s tou kulturou už tehdá dost špatné. Procházka myšlenkově patří k osmašedesátníkům, lidem požívajícím nezasloužený respekt díky tomu, že dostali od Brežněva po hubě. Leč i reformní komunisté byli stále komunisty, a zůstalo jim navždy nekonečně vzdálené vědomí, že zotročit lidi se sebelepšími úmysly zůstává tyranií, a tedy zlem. (Kéž by to lidé chápali aspoň dnes!) --- Zelené obzory stojí jasně na těchto pozicích. Jak jen to namíchat tak, aby nám to hospodářství fungovalo? Procházka to chápal stejně málo, jako (z definice) každý socialista. Navíc pevně věřil, že strana (moudrá) může lidem (hloupým) i lhát, je-li to v zájmu dobré věci (již strana rozpozná, lidé však ne). Opět nevymyslel nic lepšího, než že nějaký "uvědomělý předvoj", zde správce statku, svým příkladem strhne ostatní. "Ahááá, tak v tom to vězí! Musíme lidi přesvědčit, aby se nechovali jako lidi," zkoušel o dvacet let později Gorbačov, taky takový pitomec. --- Procházka tápe, míchá do věci romantické linky, a uteče z příběhu cestou nepravděpodobné hospodské rvačky. On nebyl jako literát žádný vrták, ale celkově byl a zůstal beznadějně popletený. Podle toho jeho díla vypadají. (05.09.2018)