Zelené obzory

Nepochopení původního scénáře Jana Procházky se citelně odráží nejen na zdejším nízkém hodnocení, ale především poukazuje na fatální neznalost prostředí a dobového kontextu. Téma je primárně koncipováno jako příběh mladého muže, přicházejícího s čerstvě nabitými teoretickými i praktickými zkušenostmi zachránit upadající státní statek kdesi v pohraničí. Procházka v ničem nevychází vstříc falešným iluzím o dokonalém socialismu, naopak se pokouší o realistický portrét kolektivizací a nehospodárným politickým systémem zruinované, předem odepsané farmy, kde jedinou připomínkou civilizace je tekoucí studená voda a vyhaslá kamna. Sveřepá odhodlanost, s kterou mladý agronom zahajuje renesanci místního zemědělství, ovšem záhy narazí na odpor místních, vedených cynickým střelmistrem z nedalekého kamenolomu. Mezi tím poletuje křehké milostné vzplanutí, zmatky dospívajících a možnost selhání za cenu života. Trefou do černého je obsazení titulní role čtyřiadvacetiletým Petrem Kostkou, který zde získal ojedinělou příležitost ztvárnit hrdinu, zápasícího s nemilosrdným prostředím vesnice. Méně výrazné, ale přesto nepominutelné jsou výkony Jany Brejchové, Marie Tomášové, Radovana Lukavského a především Jiřího Holého v mistrovské roli notorického alkoholika. V rámci filmové historie lze také poukázat na překvapivé odloučení scénáristy a spisovatele Jana Procházky a režiséra Karla Kachyni (nahrazeného Ivo Novákem), tehdy již stabilního pracovního týmu. (04.05.2014)

ZELENÉ OBZORY jsou nesporně filmem, který v mnohém navazuje obdobná díla např. Helgeho, Juráčkovy, Menzelovy, Chytilové, Kadára a Klose. Skutečnost, že Jan Procházka, hlavní scénárista filmu, byl v době jeho natáčení komunistickým prominentem, se do vlastního díla prakticky nepromítá. Drsnost pohraničních poměrů, v nichž se odrazila regulovaná investiční politika režimu, nemění nic na tom, že čerstvě vystudovaný inženýr do pohraniční vsi přišel, aby pomáhal a posouval. Jiné, ale i sebe. Budovatelský etos, byl-li vůbec kdy v Procházkově záměru, je konfrontován s nedisciplinovaným personálem státního statku. Nečernobílý obraz, sycený básnivou kamerou a lidmi, kteří se snaží být právi alarmujícím zadáním doby, je zalidněný celou řadou zajímavých postav, o nichž píše např. Marthos. Tragický tón, provázející film od prvních záběrů, se v závěrů OBZORŮ zcivilňuje a pročišťuje. Ambiciozní mladík, prosycený ideálem, dospívá a divák může jen hádat, která z dvou - nebo dokonce tří - žen, jež se tlačí v jeho okolí, se nakonec prosadí. Toto drama nic nenadsazuje, ale také se nepodbízí. Je mezistupněm přemosťujícím pomyslnou mezeru mezi budovatelským kýčem padesátých let a kritickou resumací děl jako SMUTEČNÍ SLAVNOST. (13.06.2014)

Překvapivě mi to sedlo a dokonce se mi to i líbilo. Tenhle neprávem zapadlý československý film vypráví příběh o mladém muži, co jde dělat správce statku na jedné vesnici, jenže ne všechno jde zrovna dobře. Má to dost podmanivou atmosféru, ale osobně bych ji nenazýval snovou, to možná tak tu úvodní scénu pochodování lesem s vizí pohřbu (ta byla hodně dobrá a velmi zručně natočená) a ten začátek obecně, třeba když hlavní hrdina vejde do místnosti, kde bydlí současný správce, vypadá to tam jako v Místnosti ze Stalkera, nebo z té v Nostalgii (zvláštní, že oba ty filmy vznikly o zaokrouhleně 20 let později), ale pak už to vypadá celkem normálně. Do toho zde skvěle ladí hudba Zdeňka Lišky, jenom ve scéně bitek byla úplně mimo a nehodila se tam, ale to je jenom drobná výtka. Taky zde fungují postavy, herci hrají skvěle a kdyby se tam míň mluvilo a bylo tam víc záběrů krajiny, snad bych i řekl, že ten film je poetický, protože prostředí, kde se odehrává, na to rozhodně mělo, jak je vidět v poslední scéně. Osobně bych ten film nevynášel do nebes, přece jenom něco mi tam vadí, ale to vůbec nic nemění na tom, že se mi ten film dost líbil. Lepší 4* (23.01.2020)

Nedá moc práce pochopit film diametrálně odlišně od oficiálního distributora a zhodnotit ho jako převyšující dobový průměr. Jakkoliv jsou postavy šablonovité, herci jim vkládají duši a společně s vcelku (na svou dobu) originálními prvky tvoří sledovatelný film. Jediné co mi fakt vadilo, byl přístup Petra Kostky k Janě Brejchové. Ty plavky si fakt měla sundat... ;-) (08.11.2017)

Nalejme si čitého vína: patří-li Procházka k tomu nejlepšímu, co v tehdejší české kultuře bylo, bylo to s tou kulturou už tehdá dost špatné. Procházka myšlenkově patří k osmašedesátníkům, lidem požívajícím nezasloužený respekt díky tomu, že dostali od Brežněva po hubě. Leč i reformní komunisté byli stále komunisty, a zůstalo jim navždy nekonečně vzdálené vědomí, že zotročit lidi se sebelepšími úmysly zůstává tyranií, a tedy zlem. (Kéž by to lidé chápali aspoň dnes!) --- Zelené obzory stojí jasně na těchto pozicích. Jak jen to namíchat tak, aby nám to hospodářství fungovalo? Procházka to chápal stejně málo, jako (z definice) každý socialista. Navíc pevně věřil, že strana (moudrá) může lidem (hloupým) i lhát, je-li to v zájmu dobré věci (již strana rozpozná, lidé však ne). Opět nevymyslel nic lepšího, než že nějaký "uvědomělý předvoj", zde správce statku, svým příkladem strhne ostatní. "Ahááá, tak v tom to vězí! Musíme lidi přesvědčit, aby se nechovali jako lidi," zkoušel o dvacet let později Gorbačov, taky takový pitomec. --- Procházka tápe, míchá do věci romantické linky, a uteče z příběhu cestou nepravděpodobné hospodské rvačky. On nebyl jako literát žádný vrták, ale celkově byl a zůstal beznadějně popletený. Podle toho jeho díla vypadají. (05.09.2018)