Záviš - kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance a Tatiho Prázdnin pana Hulota aneb Vznik a zánik Československa (1918–1992)

To mě takhle do kina jednou zlákal název.... název začínající jménem českého folkaře, který zpívá a hraje tzv. pornofolk. Co jsem očekával jsem rozhodně nedostal. Sám hlavní tahák... Záviš, se objevuje v prostřizích scén a jediná jeho role je svými osobitými písněmi oddělovat změť scén bez větší pospolitosti. Pan Karel Vachek by už nikdy podle mého mínění neměl dostat příležitost natočit film, rozhodně ne dříve než se naučí pracovat s kamerou a korigovat děj. Myšlenky, které mají změnit svět se linou na hlavoukroutícího diváka ve sletu, kterému nejde ani věřit. monology se dokonce opakují a tak trapnou historku o Edvardu Benešovi, jsme nuceni slyšet snad třikrát za sebou, poprvé možná zaujme, podruhé nudí a potřetí chcete režisérovi narvat celý kinofilm tam kam slunce nesvítí. Rád bych dal odpad, ale za první vstup Záviše na stříbrné plátno i když je tímto dílem spíše znásilňován dávám jednu hvězdu. Osobně nechápu jak je možné že 153 lidí se průměrně shodne na tom, že si film zaslouží hodnocení 53% a ocitá se v modrých číslech. Troufám že je to pouze tím, že většina filmuznalých uživatelů se prostě rozhodli že si nenechají prznit své smysly tímto počinem. (11.09.2010)

Moje první setkání s dílem Karla Vachka. A musím říct, že celou dobu jsem měl na mysli jeden film, který je tomuhle hodně podobný - Socialismus. Ten natočil Godard, v roce 2010 (takže se nabízí otázka, jestli Godard nekopíroval Vachka - což je dost šílená úvaha) a se Závišem (budu tomu filmu takhle říkat ve zkratce) je ten film hodně podobný, co se stylu týče. Oba jsou jen nahodilým sledem myšlenek, bez nějakého celistvého propojení, složené z nahodilých záběrů všeho možného, akorát Socialismus mi připadal čitelnější, než Záviš. V Závišovi sice na začátku zazní pár zajímavých věcí a objeví se pár myšlenek, ale po asi 20 minutách je z toho prostě náhodný sestřih obrazů s náhodně přidaným zvukem (třeba je tady záběr maratonců bežících po Karlově mostě a do pozadí zpívá Záviš, nebo tu je scéna, ve které Vachek zabírá detailně nějaké sochy krav a do toho jsou zvuky z nějaké modlitby v kostele). Je to prostě Vachkův (evidentně zmatený) myšlenkový pochod o všem možném (i když hlavně o politice), ze kterého si něco můžete vzít a zároveň nemusíte, žádnou celistvou myšlenku to nemá. I když by se ten dokument dal označit jako "relaxační", protože chvílemi jsem měl pocit, že ani člověk nemusí koukat na to, co se děje v obraze, stejně to většinou nijak nesouviselo s tím, o čem se tam mluví. Mě osobně to bavilo částečně, protože čím více se to blížilo ke konci, tím větší to byla nuda a posledních 20 minut už mě to silně nebavilo. Nutno ale uznat, že to spojení obrazu se zvukem, co je většinou úplně mimo, byl zajímavý. A jelikož mi to částečně sedlo + mám rád experimenty, dám 3*, ale znova bych se na to už nepodíval. Každopádně jsem to rád viděl. 3* (16.04.2020)

Svojská výpoveď o svete dneška, zmätenom jagavým pozlátkom skvelej akcie a úžasnej pohody. Bizarné konanie postáv a postavičiek našej súčasnosti. Absurdity v zaujímavej mäteži sprevádza Vachkova prednáška o vnútornom smiechu, mágoch a mystikoch občas preložená rozhovormi s trochu viac premýšľajúcimi ľudmi. Napriek režisérovej snahe bojovať proti zblbnutiu sveta tými istými zbraňami, to nie vždy funguje. Na to je Vachek až príliš intelektuálny, zacyklený v úvahách a filozofovaní. Schopnosť vytiahnuť z masy zumelohmotneného sveta súbor bizarných postavičiek a predstaviť ich konanie v srandovne nezvyčajných súvislostiach však ostala zachovaná (pozri Obsah/Info). Kto čítal jeho knihu Teorie hmoty, vie, že značná časť filmu je prerozprávaním prvých dvoch častí knihy. A hoci on sám sa zdanlivo tézovitosti vyhýba, urputne si stojí za štyrmi mystikmi česko-slovenskej histórie (L. Klíma, J. Hašek, E. Beneš a A. Dubček - pozn. v diskusii k filmu prihodil k mystickým zážitkom ešte koncerty Jima Čerta, Záviša a recitovanie Magora (Ivana Martina Jirousa). 70% (31.10.2006)

Dokumentaristický samorost Karel Vachek natočil další ze svých dokumentárně-stylizovaných podobenství o našem světě, o prostoru a čase České republiky začátku 21. století, pojmenovaný tentokrát pomocí postavy svérázného a velmi osobitého folkového (či spíše undergroundového?) hudebníka Záviše - knížete pornofolku... O něj tu ale ani tak nejde. Uslyšíme tu sice jeho drsné písně a protestsongy (např. Andělu...), ale vždy jen uvozují nějaké hlubší zamyšlení nad několika základními rovinami dnešního mediálně reflektovaného Česka - obraz zkorumpovaných politiků, jenž nám ,,demokraticky" vládnou (Stanislav Gross, Václav Klaus...), svět novodobých celebrit, mediální obraz ,,moderního životního stylu" (režisér Hřebejk v reklamě na svět, kde se nemusíte o nic starat...), moderní entertainmentová zábava (extrémní motokros v Sazka Aréně...), umělecké reflexe současnosti (Husajn naložený v lihu, socha Krista coby gymnasty či další sochy a obrazy...), obsese zvířecími miláčky a mnohé další témata uvozují hlubší zamyšlení nad realizací ideálů Masarykovské vize demokracie v dnešní České republice, nad sociálním rozměrem v dnešní kapitalistické éře, nad ekologickou spoluzodpovědností za stav dnešního světa a přírody v kolizi se stále větší spotřebou a nárůstem konzumního způsobu života... Odkazem k významové a interpretační rovině filmu mohou být i filmové aluze na Tatiho Prázdniny pana Hulota a Griffithovu Intoleranci. Stejně jako Tati nechává Vachek relevantní informace zaznít jen coby zvukovou kulisu, někde v druhém plánu v pozadí a jinak před divákem rozvine sled poklidného a až na několik záměrných vybočení (např. dlouhý švenk kamery na vodáky sjíždějící jez pod Plášťovým mostem v Českém Krumlově nasnímaný navíc jakoby rybím okem) plynulého toku obrazů a verbálních i nonverbálních informací. Ty podstatné střípky si každý musí hledat a sestavovat sám. Navíc stejně jako v Prázdninách jde Vachekovi o rysy národního charakteru, to typické, co spojuje, určuje a definuje nás Čechy. S Intolerancí má společnou formu - spojování krátkých pasáží různých významových rovin, jednotlivých vyprávěcích linií, jednotlivých světů, příběhů a názorů postav a účinkujících, jakož i pokus o vytvoření velkého (dokumentárního) díla. A to se Karlu Vachekovi bezezbytku povedlo... (26.09.2007)

Pár zajímavých drobností o Masarykovi, Benešovi, Dubčekovi, Haškovi a dalších doplňují nijak nesouvisející obrazy, příšerné písničky a všechen ostatní materiál, který Vachek nashromáždil od svého předchozího projektu. Buď si autor myslí, že vše souvisí se vším, nebo je ještě více mimo realitu. Občas jsem zjišťoval, že naprosto netuším, o čem se to právě plácá. Vždycky mi to bylo jedno. (07.10.2007)