5 centimetrů za sekundu

Jak může někdo do hodinového příběhu (který vlastně ani moc nemá děj a je rozkouskován na tři mikropříběhy) nalít tolik emocí? Smutek, melancholie, bezradnost, nemožnost jít cestou, kterou chceme jít, nemožnost mít toho, koho chceme. A zároveň usmíření, klid, smíření se s osudem. Pohlazení po duši, které asi jen tak z hlavinky nevymizí. Působivé jak po obsahové, tak po formální stránce, animace je možná nenápadná a na první pohled neoriginální, ale v podstatě opravdu kouzelná, díky pozadím, postavám, celkovým kompozicím obrazu... Závěrečná píseň musí dostat každého. Nádherné! (26.12.2007)

Dnes som si len tak, z čírej zvedavosti, pozrel 5cmps, konkrétne druhý krát, či sa mi to náhodou nebude páčiť o niečo viac. Mal som to totiž uložený v spomienkach ako pomalší film s nevýraznými postavami, z ktorého som mal na pamäti akurát animáciu a hudbu, takže ako čistý priemer, no stále mi nešlo do hlavy, prečo má ten film tak šialene dobré ohlasy a niektorí ľudia ho dokonca považujú za veľdielo. Tak som si pripravil čaj, pohodlne si zaľahol, zapol som si to, párkrát som si zazíval a ani som sa nenadal, už to bolo za mnou. Výsledok? Pomalý film s nevýraznými postavami, ktorý sa pravdepodobne snažil divákovi podať nejaké silné posolstvo, ktoré však bolo vyrozprávané formou patetických dialógov, ktoré človeka obohatia max o ďalšie nervy a tak jediné, čo mu ostáva je pozerať sa na peknú grafiku, ktorú však už videl aj tak miliónkrát, pretože pán autor nepríde s ničím novým. Komplexný príbeh nedostaneme a pekný poetický príbeh taktiež nie. Dokonca tam hrá stále jedná istá melódia od začiatku do konca. Tá je síce príjemná, rovnako animácia, ale aj keď prvá menovaná vec tvorí viac ako 60% môjho obvyklého filmového zážitku a vizuálna stránka asi ďalších 10%, najdôležitejší filmový aspekt je v mojom ponímaní obsah a práve tieto vyšperkované, vizuálne nádherné diela, si ho zaslúžia možno aj najviac. Pretože 5cmps mohol byť pokojne najlepším animovaným filmom všetkých čias a dôvodom prečo milujem kinematografiu a všeobecne umenie. Makoto Šinkai si však znovu volí ten istý formát, ten istý námet, ten istý film a človek tak dostane rovnaké h... ako vždycky, akurát zabalené v málinko lesklejšom obale než naposledy. Dobre, to už asi málinko preháňam, ale pointa je snáď jasná. Kedy sa dočkám namiesto pekne vyzerajúcej animácie pekne vyzerajúceho príbehu? (07.03.2021)

Příběh, který se táhne jako smažený sýr utápějící se spolu s hranolky nudy v jezeru melancholického kečupu, avšak celé tohle obyčejné a fádní jídlo stvořené rukami kuchařského mistra, který jej proměnil ve vizuální orgii a sluchovou pochoutku. Naprosto a nepochybně 5 hvězdiček...kdyby to byl jiný pokrm. Takže za výběr pokrmu dávám méně dvě hvězdy. Takže ty tři zbývající náleží jen a pouze výtvarnému zpracování které mě často donutilo zastavit projekci a jen se nechat o chvíli déle okouzlit, s hudebním doprovodem. (10.05.2008)

Dva měřiči rychlosti pádu sakurových lístků si dají jednu nevinnou dětskou pusu a pak celé dětství a mladou dospělost po sobě nyjí, vzdychají a smutní v melancholickém hávu. Taky hodně jezdí vlakem, koukají na vrtule větrných elektráren, případně řeší problémy se skútrem. Jo, a jsou od sebe vzdáleni nepřekonatelnou vzdáleností. Snímku se nedá upřít hezká animace a důraz na atmosféru, ale spíš na mě zapůsobilo výstižné zobrazení ročních období (sníh, vedro, nastupující podzim) než neustálé ubrekávání a těsknění bez jediné akce. Příběh se nekoná, jen se protahuje nostalgická nálada a je to nuda. Chlapec a dívka, kteří žijí v jiných částech Japonska, jsou smutní a čumí na padající sakury. Rozplizlou bezdějovost ještě dorazil příšerný závěrečný song. SHRNUTÍ: Asi to měla být osudová láska, ale to by je snad mohlo napadnout, že místo dojímáním se nad sakurou, by si jednoduše mohli zavolat. (12.09.2019)

Už dávno mnou nelomcovali polovicu filmu zimomriavky, zatiaľ čo druhú polovicu som mal chuť plakať, smiať sa, alebo oboje zároveň. Neskutočne podmanivá atmosféra a teraz nehovorím len o dokonalej animácii, ale aj o dokonalom ohudobnení, si ma získala hneď v úvode, odkazy pre pozorných Shinkaiových divákov, ako bol Chobi a Mimi, predstavovali len akúsi čerešničku na torte. No napriek neuveriteľne veľkom emočnom náboji, ktorý tento film bezpochyby mal, začínam byť z Shinkaiovho rýchleho klipovitého strihu a poviedkového rozprávania trošku frustrovaný. Chce to zvoľniť tempo, nechať tú krásu pomaly prenikať do žíl, pri takejto koncentrácii to obyčajný emocionálny človek ako ja, nedokáže spracovať. Chcem dvojhodinový epicko-lyrický elaborát o láske. :) A ešte niečo. Nepripomínal vám vonkajší pohľad na vlak, vláčik z Miyazakiho Spirited away (najkrajšej filmovej scény vôbec)? Ale možno už len hľadám jablko medzi hruškami. :) (16.06.2008)