Biyeolhan geori

Jihokorejská gangsterka A Dirty Carnival se původním korejským názvem hlásí ke Scorseseho Špinavým ulicím a skutečně scorseseovsky působí. Ačkoli nemám rád připodobňování asijských filmů k americkým, ale tady je inspirace zcela přiznaná. A Dirty Carnival připomíná Scorseseho gangsterky ve schopnosti rytmizovat rozmáchlé vyprávění chirurgicky přesným střídáním různých zcela odlišných temp, nechávat scény mimořádně dlouhé či jiné naopak „nepřirozeně“ zkracovat, využívat hudbu, zvukové efekty, zcela hladce přecházet od melancholického zoufalství přes něžnou láskyplnost až k bezuzdné agresivitě nebo operovat s přesvětlením, temnotou, redukovanými barvami. A Dirty Carnival je přehlídka precizních filmařských postupů, které sice na rozdíl od Scorseseho nejsou uvědoměle ukotvené v širokém kontextu filmové historie, ale fungují jako syntéza všeho, co „bylo v jiných filmech po ruce“ a mohlo maximálně posloužit účelu, ve výsledku tak bezešvě, že výsledek musí vzít dech snad každému. Film nabízí z vypravěčského hlediska důmyslný příběh mladého dosud ne moc významného gangstera na vzestupu, který potká lásku svého dětství a chce i kvůli ní poskočit na žebříčku zločinecké hierarchie tak vysoko, aby už nemusel dělat špinavou práci. Jenže zároveň pomáhá svému bývalému spolužákovi a začínajícímu režisérovi během psaní jeho vysněného filmu o gangsterech, který má být o skutečných gangsterech... a to může leccos zkomplikovat. A Dirty Carnival nabízí velmi netradiční a působivou podobu špinavých pouličních soubojů, která je nejen choreograficky neotřelá, ale dosahuje intenzity a pocitu realističnosti podobným efektem jako nedávný Mannův film Miami Vice. Souboje v A Dirty Carnival pracují s mimořádně hyperbolizovanými zvukovými efekty - výrazně duté rány (pěsti, kopance), plechově „zvonivé“ rány (baseballové pálky), zvuky blížící se laserovým zbraním nebo pohonům raket ve Star Wars (říznutí nožem) -, které se natolik odlišují od hyperrealistické zvukové zkušenosti v jiných filmech, že právě pro svou naprostou nepřirozenost působí velmi realisticky. Film se navíc prostřednictvím specifického zobrazování soubojů vymezuje vůči jiným jihokorejským žánrovým filmům, když se uvnitř něj natáčí bojová scéna z filmu uvnitř filmu a gangsteři si stěžují, že takhle to přece ve skutečnosti nikdy nevypadá. A Dirty Carnival se touto scénou implicitně prezentuje jako snímek, který ukazuje realistické násilí a život realistických gangsterů, kteří mají legraci (a s nimi i implikovaný autor A Dirty Carnival) z jiných filmů o gangsterech. Je to samozřejmě jen iluze a některými vyprávěcími postupy by se mohl film zařadit i do subverzivní tendence, která je „opakem“ hollywoodské hyperrealističnosti a pokud toho dosahuje, činí tak naopak extrémně stylizovaně a mimo mantinely běžné lidské zkušenosti (Miami Vice, Let číslo 93). A Dirty Carnival nepůsobí jako autorský film - typu žánrově nežánrových děl jihokorejských režisérů Parka Chan-wooka nebo Bong Joon-hoa -, ale spíše co do všeobecné propracovanosti všech detailů sloužících jen a jen filmu připomíná „kolektivní“ filmy klasického hollywoodského období (Jih proti severu, Čaroděj ze země Oz) a částečně i postklasického hollywoodského období devadesátých let (Forrest Gump, Vykoupení z věznice Shawshank). Jde o výsledek kolektivní snahy množství lidí, kteří dělali svou práci zatraceně dobře... A Dirty Carnival je precizní mix (nejen) Scorseseho (Špinavé ulice, Mafiáni, Casino) a De Palmových (Zjizvená tvář, Carlitova cesta) gangsterek, který syntentizuje tak průzračně upřímně, že ho nelze neobdivovat. - FAR EAST FILM FEST (Udine) (01.05.2007) (menej) (viac)