Horobicheuleul wihayeo

Filmy, kde se vyskytuje klasická hudba mám rád, tenhle není vyjímkou, i když bych první půli spíše viděl jako průměrnou, kterou vyzvedávají jen scény hraní na piáno. Druhá půle už je poměrně lepší, ale závěr je nádherný, kdy při závěrečné scéně hraje dospělý Gyung-min Rachmaninova a jednu z nejlepších věcí vůbec, koncert pro klavír č.2, jen škoda, že Moderato tam není v plné délce, ale tahle scéna a scéna s umírající babičkou, která Gyung-mina ošklivě tituluje, i když je těžce nemocná, ale samozřejmě to dělá s určitým záměrem plus samozřejmě pianní competiton, dělá z tohodle snímku krásný film. Za mě 80% (25.11.2010)

Po první polovině jsem nechápal, co je na Piánu tak úžasného. Ale s prohlubujícím se vztahem učitelky Ji-su a klučiny Gyung-mina jsem začal přijímat i zpočátku nesympatické postavy jako klad filmu. Učitelka je tak trochu kariéristická mrcha, ale nemůžete jí to vzhledem k jejímu neúspěšnému životu vyčítat, skoro nemluvný ďáblík s přibývajícími slovy začne být milejší a oběma budete dost fandit, aby jim to spolu nakonec dobře dopadlo. 70 % (05.09.2008)

Nemohu si pomoci. Připadne mi být režisérsky ne zcela dotažené. Přitom se jedná o film, který dokázal jednu zajímavou věc - žádná postav mi vlastně není sympatická, všechny mě nějakým způsobem lezou na nervy, ale přesto je vzájemná chemie taková, že není nepříjemné se na celek dívat. Kdyby byl film v některých místech méně "zkratkovitý", kdyby některé z postav byly alespoň trochu "logičtější" (úplně nejlépe nakonec vychází majitel pizzerie), kdyby byl konec zpracován trochu lépe (nevím konkrétně jak), hodnotil bych výš. Mrzí mě. Ani pěkná (a místy možná i geniální) klavírní hudba s tím nic neudělá. (15.03.2011)

Marathón jsem sice prozatím neviděl, takže nemám šanci srovnávat, to mi ale nebrání vpálit pianu hodně silné 4 hvězdy. Jak je krásným korejským zvykem kořenit filmy dětským prvkem, tak tady ona dětská ingredience sedla výborně a Ui-jae Sin si zaslouží víc než jednu pochvalu. Psychický nalomený chlapec, který si nese bolest v srdci ze ztráty svých rodičů, objeví díky nově přistěhované učitelce lekcí piána (Jeong-hwa Eom) novou lásku – hru na piáno. Je krásné sledovat jak se vyvíjí vztah křehké učitelky a rošťáka z ulice pod líbeznými tóny vždy přítomného piána a zda se jejich cesty spojí, nebo naopak navždy rozdělí díky výjimečnému nadání rošťáka… A mám takové tušení, že napodruhé si u mě ten syčák vybrečí hvězdu navíc! (04.05.2007)

Když už je tu ve spojitosti se snímkem zmíněn Marathon, tak dle mého soudu My Piano jeho kouzla a emociální čistoty zdaleka nedosahuje, ač se o to v druhé polovině všemi silami snaží. Tím pádem ze snímku trčí přílišná schématičnost a ne právě ideální výkon představitelky hlavní ženské role, jež si mé sympatie získat nedokázala, natožpak mou důvěru v silné pouto mezi ní a malým Gyung-minem. Tudíž okamžik, kdy Gyung-min u klavíru pronese onu památnou větu, a divák by měl být automaticky dojat, mé slzné kanálky nechal v klidu. Na My Piano se poměrně hezky dívá, to je bez debat, ale pod líbivou slupkou neskýtá onu vzácnou symbiózu herecké chemie, dojemného lidského příběhu, křehkého podání a několika silných scén, jež povyšuje takový Marathon na nádherný, očišťující zážitek, na který se nezapomíná. My Piano nejde do hloubky, ale jen kousek pod povrch. (02.01.2007)