Horobicheuleul wihayeo

Nemohu si pomoci. Připadne mi být režisérsky ne zcela dotažené. Přitom se jedná o film, který dokázal jednu zajímavou věc - žádná postav mi vlastně není sympatická, všechny mě nějakým způsobem lezou na nervy, ale přesto je vzájemná chemie taková, že není nepříjemné se na celek dívat. Kdyby byl film v některých místech méně "zkratkovitý", kdyby některé z postav byly alespoň trochu "logičtější" (úplně nejlépe nakonec vychází majitel pizzerie), kdyby byl konec zpracován trochu lépe (nevím konkrétně jak), hodnotil bych výš. Mrzí mě. Ani pěkná (a místy možná i geniální) klavírní hudba s tím nic neudělá. (15.03.2011)

Kladem My piano je rozhodně podání vztahu učitelky s malým chlapcem (chtělo by se skoro říci spratkem, aspoň tedy ze začátku...) - žádné přeslazené nevinné sbližování. Ti dva si navzájem ubližují a přesto si k sobě najdou cestu. Navíc postava učitelky není žádná milá trpělivá paní, ale roztěkaná ženská s rodinnými problémy, které její sen protekl mezi prsty a ona si to chce vykompenzovat na zázračném dítěti. Když bude mít úspěch on, ona slízne smetanu... Jen velmi pomalu si začíná uvědomovat, že jsou si oba tak blízko. Jinak na moje gusto bych vynechala závěrečný koncert. Otevřený konec by My Piano slušel víc. (05.01.2008)

Nadherny, emocionalne cisty film s podobnym dopadem celkove krehkosti a neuchopitelnosti, jakou pred rokem a pul na celem svete vyvolal Marathon. Spolecneho nemaji tyhle dva filmy snad temer nic, od zakladu se ubiraji kazdy svou vlastni cestou, ale presto spolu sdileji tu nejdulezitejsi vec ze vsech. Kouzlo, ktere dojima a bere dech, zavan lidskosti, ktera zastavuje srdce pod privalem beznych a v nasem svete realnych emoci, ktere nicim vyjimecne nejsou, jsou jen pro kazdeho uchopitelnym a pochopitelnym pocitem, kteremu se uz staci jen otevrit. (10.08.2006)

Marathón jsem sice prozatím neviděl, takže nemám šanci srovnávat, to mi ale nebrání vpálit pianu hodně silné 4 hvězdy. Jak je krásným korejským zvykem kořenit filmy dětským prvkem, tak tady ona dětská ingredience sedla výborně a Ui-jae Sin si zaslouží víc než jednu pochvalu. Psychický nalomený chlapec, který si nese bolest v srdci ze ztráty svých rodičů, objeví díky nově přistěhované učitelce lekcí piána (Jeong-hwa Eom) novou lásku – hru na piáno. Je krásné sledovat jak se vyvíjí vztah křehké učitelky a rošťáka z ulice pod líbeznými tóny vždy přítomného piána a zda se jejich cesty spojí, nebo naopak navždy rozdělí díky výjimečnému nadání rošťáka… A mám takové tušení, že napodruhé si u mě ten syčák vybrečí hvězdu navíc! (04.05.2007)

Filmy, kde se vyskytuje klasická hudba mám rád, tenhle není vyjímkou, i když bych první půli spíše viděl jako průměrnou, kterou vyzvedávají jen scény hraní na piáno. Druhá půle už je poměrně lepší, ale závěr je nádherný, kdy při závěrečné scéně hraje dospělý Gyung-min Rachmaninova a jednu z nejlepších věcí vůbec, koncert pro klavír č.2, jen škoda, že Moderato tam není v plné délce, ale tahle scéna a scéna s umírající babičkou, která Gyung-mina ošklivě tituluje, i když je těžce nemocná, ale samozřejmě to dělá s určitým záměrem plus samozřejmě pianní competiton, dělá z tohodle snímku krásný film. Za mě 80% (25.11.2010)