Otravný chlap

Filmy tohohle typu mám velmi rád, když člověk od začátku do konce pořádně neví, co se děje a až závěr mu to vysvětlí. U Otravného chlapa se vyskytly dvě chyby. Hlavní hrdina byl nesnesitelný idiot a celá pointa vyšuměla absolutně do prázdna, což se prostě stát nesmí. Hodně mi to připomnělo Villeneuveova Nepřítele. 35% (19.07.2017)

V Oslu mají hezkou radnici, aneb v městě je řád a pro každého práce. Všichni jsou ok. Všichni jsou hodní. Nikoli „spořádaní“, ale opravdu spořádaní. Všichni jsou zaměnitelní, všichni jsou mrtví. „Ano, to by mohlo být fajn.“ „Ale co opravdu chceš?“ Svět bez chuti. Esteticky dokonale vyjádřeno. Monotéma. (A ta krajina v úvodu!) Zatracení pro sebevraha a duševními sebevrahy jsme dnes všichni. Jeden aspekt dnešní reality. Jedna z možných budoucností, jedna z chtěných a připravovaných budoucností. Perspektiva strašlivější než Nietzscheho „poslední člověk“, totalita, o jaké se ani nesnilo Orwellovi – totalita bez násilí, totalita hodných, dobrovolné otroctví, završení pokroku. Vystačí s jediným železným zákonem: Buď v pohodě! Jediným východiskem by mohlo být zlo. Ale ani to nefunguje. V posmrtném světě sebevrahově není naděje. Jestli je naděje pro nás, zahlédl jsem ji v té rozbité lidské trosce potácející se z metra. Film o otravném člověku si nicméně vystačí i bez varovného civilizačního zřetele; nespokojený jedinec, kterému „něco chybí“, který nedokáže dýchat společný vzduch, je vždy již odsouzencem. A opět: film důsledně rozvíjí něco, co máme zárodečně vždy už v sobě a co se v naší době začíná vyjevovat. Nápis na ceduli u uvítací benzinky: Standard. Avšak: mezi tím ikeáckým světem a místností s bábovkou nevidím podstatný rozdíl, hrůza mdlé spořádanosti šla z obojího. Tato je jen nedokonalým předchůdcem onoho. Štěrbina ve zdi byla lepší. (29.11.2011)

Sobě anonymní hrdina vstupuje do světa-divadla, světa-hygienické kultury, aby si v umrtveném provozu vztahů, uvědomil, že jeho život v tomto uklizeném, čistotném klidu má cenu jen jako role a že je setrvale dezinfikován. Jakkoliv snímek přesně vypovídá o přesycenosti dnešního člověk, jehož svět se zpožďuje za jeho smysly a jehož řeč skomírá u paty Jazyka, chladná alegorická mluva snímku, jen zdánlivě narušovaná krvavými obrazy sebevražd, jejichž grotesknost značně snižuje důraz poselství, mě od něj záhy odtrhl. Přímočarost byla až příliš zjevná. Nic víc než mravoučná povídka naneštěstí tento pokus není. Ale řeč uklizenou a antiseptickou si osvojil dokonale. Je vlastně legrační, že si společnost, jakou tento film zobrazil, produkuje takové filmy, které proti ní samé svědčí. Trhlina do světa jiného je v nás. V nás, pro něž nezbylo místo ani v zavazadlovém prostoru toho pověstného autobusu… (23.03.2019)

interpretační rámec, který by vysvětlil podobu diegetického světa, by mohl vypadat všelijak. osobně se kloním k přesvědčení, že jde možná o alegorii posmrtného života sebevraha, popřípadě rozvinutí surreálného vjemu mysli, který se dostavuje právě na prahu života a smrti, roztaženého v hrdinově vnímání do bezčasí/nekonečna a umístěného do podezřele povědomého, ač zcela neznámého místa. ale ono na tom příliš nesejde, oč přesně se jedná, věřte mi. tento nový svět vypadá jistým způsobem utopicky, tedy jako naivistický obraz posmrtného nebe. z jiné perspektivy se jedná spíše o peklo. ale konkrétní rámec není tak podstatný, jako téma samotné, které je paradoxně velmi zřetelné. je jím život sám, jeho šťastné prožití a sebenaplnění v něm, respektivě aspekt lidskosti v životě člověka. a téma nám právě určuje i nejpříhodnější interpretační perspektivu, podle které je nový svět, do kterého se hlavní hrdina dostává, vším jiným, ale ideálem v žádném případě ne. naopak, podobá se skutečnosti života v současné "vyspělé" civilizaci vším stereotypem, veškerou tou šedí a falešnou, pečlivě dávkovanou kompenzací, kterou lidé dostávají namísto opravdového štěstí. Otravný muž je svým způsobem alegorickou, mimořádně !trefnou! a výjimečně krutou obžalobou současné odlidštěné západní společnosti, kritikou náhražek za opravdové štěstí poskytovaných konzumním způsobem žití a poruch vzájemné komunikace mezi lidmi a tím pádem i defektních vztahů samotných. film se nesnaží být nějakou studií, to ani v nejmenším, protože vůbec nepátrá po příčinách a nesnaží se na rozdíl například od Hanekeho rozhodit do prostoru alespoň náznaky, se kterými lze tvůrčím způsobem pracovat. Otravný člověk pracuje s velmi specifickým uvědoměním si určitých abstraktních zákonitostí naší doby, které stejně jako David Lynch ve svých nejlepších filmech převádí přímo do filmové řeči. výsledek je nesrozumitelný konvenčním modům čtení právě jako Lynchovy filmy, přesto smysluplný a žádný protimluv to není. (25.06.2012)

Vize světa, ve kterém jsou všichni šťastní, ale naprosto bez nějakých reálných emocí či vzrušení v životě, měla podle mě být kritickým podobenstvím konzumního života (aspoň na něj jsem zde našel nejvíc odkazů). A popravdě celkem promyšlenou a zpočátku docela podmanivou, později mě to začalo poněkud nudit, protože mi to připadalo jako námět spíš na středometrážní film (nebo na 70 minut max). I tak se mi ale Otravný chlap líbil, kameru ten film má skvělou, akorát mě ještě zklamalo, že tomu chybí pořádný konec, protože to, co tady bylo, je nedostačující a i poněkud chabé, jako by se Lien bál to nějak pořádně zakončit. Fakt škoda, jelikož kdyby byl, dám tomu i tu čtvrtou hvězdu. Takhle je to jen za silné 3* A proč je tu žánr fantasy moc nechápu, to spíš podobenství, nebo - když už by nebylo nic jiného - sci-fi. (28.05.2020)