Bez dcéry neodídem

Téměř všichni ostatní komentátoři tento film vnímají jako smutnou zprávu o střetu kultur či o jednom zpackaném manželství, které je za střet kultur nemístně vydáváno (třeba uznat, že nejedno snědé děvče zažilo podobné útrapy ze švarným bílým jinochem z nějaké evropské země a asi bysme moc nejásali nad, dejme tomu senegalským, filmem, který nás Evropany kvůli tomu zobrazuje jako bezcitné, zdegenerované a rasistické zrůdy). Avšak podle mého to celé vůbec není osobní příběhem, nýbrž docela průhlednou analogií k náhlé proměně americko-íránských vztahů po islámské revoluci. _________________________Stejně jako je Betty spolu s divákem šokována náhlou a nečekanou proměnou Moodyho, byla americká diplomacie vedle z toho, že íránský šáh Pahlaví, kterého na trůn posadila CIA, byl náhle sesazen a nahrazen zuřivě protiamerickým náboženským radikálem Chomejním. Jenže mi právě nepřijde vůbec šťastné, když je proměna státního aparátu zobrazena jako proměna celého lidu, dokonce i toho žijícího v diaspoře. Film nám v podstatě tvrdí, že Íránci jsou apriori zaostalé, primitivní polopice, jež byly jakž takž civilizované pouze ve chvíli, kdy měli hlavy pohodlně zastrčené mezi půlkami Strýčka Sama. Však si také všimněte, že míra lidskosti filmových Íránců bez výjimky koreluje s úrovní jejich angličtiny. _________________________ Takové zvrácené poselství zamrzí o to víc, že jej tvůrci do filmu možná zanesli omylem. Jasně že filmový obraz Íránu je přepálený a najdeme tam několik do oči bijících nesrovnalostí (opakované záběry špatně prováděné muslimské modlitby, ši'íté mluví o záznamech Prorokovy tradice jako o "hádísech" a nikoli "achbárech", je také krajně nepravděpodobné, že by taková fundamentalistická rodina, jako je - alespoň ve filmu - ta Moodyho, měla v domě obrazy a slavila Vánoce), ale v porovnání s většinou hollywoodské produkce o zemích Blízkého východu je míra manipulace až překvapivě malá. To třeba oscarový Půlnoční expres zkresluje reálie Turecka daleko více, než se to Bez dcerky neodejdu "daří" v případě Íránu. Autoři se dokonce i trochu snažili přiblížit se perské architektuře, ač bylo natáčení realizováno v Izraeli a průměrný americký divák má jistě celý orient v jednom pytli a rozdíly mezi kulturou jednotlivých zemí nerozpozná. (26.03.2011)

O tomto filmu nemám valné mínění, neboť je pouze vykalkulovaným tahem a jakékoliv hodnocení by se týkalo pouze řemeslné zručnosti. Nad rámec jeho kvalit ovšem nemohu souhlasit s námětem jako takovým. Pitomá káča, zamilovaná do perského prince na bílém arabském koni slepě následuje svého vysněného na místa, která nezná ani z pohlednic. Kdyby aspoň řádně chodila do školy, tak by ji ledacos došlo. Pochopitelně nastalý střet naprosto rozdílných způsobů myšlení a kultur musí následně řešit desítky lidí, kteří nejenom že se touto nánou zabývají, ale k tomu ještě musí poslouchat její stesky a srdervycné štkaní. Kolik je na světě podobných primitivních ženštin, které to nemají v hlavě v pořádku a vyžadují neustálou pozornost všech kolem sebe? Uvědomují si tyto frajle, které se nechají okydlit kdekým, že by si svůj problém následně měly řešit samy kde vznikl a neotravovat druhé? Věřím že případů je bezpočet, zde toto pojetí dělá z muslimských mužů despoty a debily, což ve skutečnosti může být klidně naopak? (06.08.2011)

Strhující příběh o tom, že né všude ve světě mají ženy stejná práva jako muži. Tento film se mi zdál jako zajímavé nahlédnutí do života lidí v arabském světě, kde se dějí věci a zvyky, o kterých my nemáme možnost obvykle tolik vědět. Za vyzdvihnutí stojí určitě výkon Sally Field. Snímek je podle mě velmi dobrá knžiní adaptace, která si zachovává svou původní syrovost. (22.04.2011)

Od tohoto počinu jsem čekala mnohem více. Minimum napětí, zbytečné průtahy některých scén. Příliš dlouhá stopáž. V tomto podání by stačilo 90 minut maximálně. Ukázka toho, že střet kultur není dobrý. Přesto byl snímek podán jen z jedné strany. Mé hodnocení není plně nezaujaté, protože jsem četla knihu (v porovnání s ní je toto dílo odpad). Film ve mně nezanechal žádný dojem. Škoda. (01.01.2011)

Film příliš nepřispívá k bourání předsudků či strachu z jiných kultur a hodnot, kterým nerozumíme, ale tak to někdy bývá, když stavíme pouze na své konkrétní a špatné zkušenosti. Kdo by se ale rád ocitl v situaci, kdy všechna ochrana, na kterou se doposud spoléhal, zmizela jako mávnutím kouzelného proutku (myšleno i spolehnutí na manžela)??A to Sally Fieldová v roli Betty skvěle prezentuje a těžko jí nefandit. Ostatně je jedno jestli si člověk vezme Iránce-Iránčanku, Němce-Němku nebo Itala-Italku, prostě každý by si měl předem spočítat, zda si je vědom právních důsledků takové situace. Viz nedávné "únosy" dětí z mezinárodních manželství. Hlavní postava příběhu tvrdě doplatila na to, že si plně neuvědomila svoje právní postavení v zemi svého manžela. Alfred Molina nemá dost prostoru a tak je jeho úhel pohledu naznačen jen zkratkovitě a můžeme si ho spíš jen představit než z příběhu pochopit. Silné rodinné vazby, které ho přirozeně táhnou domů a předsudky se kterými bojuje na cestě za americkým snem a také chlapská ješitnost, kdy chce zpátky doma ukázat ostatním ze své rodiny, že si dokáže udělat pořádek ve své domácnosti. Jeho postoj není nepochopitelný, když se na to díváme z pohledu jeho kultury a v případě, že by si vzal ženu zvyklou na danou kulturu, byl by pravděpodobně velkorysý a laskavý manžel, který by na ženu nevztáhl ruku. Tato pro oba manžele bezvýchodná situace dohnala oba k meznímu chování. Příběh se mi velmi líbi a jeho emotivnost je podána vcelku vkusně, méně se mi líbí prezentace Ameriky jako vůči východním kulturám kontrastní oázy svobody. (17.11.2007)