Elementární částice

Jsem velmi zklamán, má oblíbená Martina Gedeck v takovýhle příšernosti (Potente jakbysmet). Aby bylo jasno, nejsem úzkoprsej, takže jistá "morální zvrácenost" snímku mě neobtěžuje, leckdy takobvý věci mohou naopak zvířit prach a dát nahlídnout do oblastí normálně zakrejvaných, ale tady nenalézáme východisko. Je to studený, intelektuální, do sebe zahleděný, beznadějný. Ale je to docela kvalitní film, kterej (ač chladnej) mě úplně chladným nenechal. (13.06.2012)

Kdysi jsem si chtěl přečíst předlohu, ale nakonec jsem vzal zavděk filmem. Dvě hodiny ve světě Michela Houellebecqa mi přijdou až až, a četbou bych zase strávil několik dní. A možná bych zase začal uvažovat, jestli v něčem nemá pravdu. Tohle mi přijde jako dobrá adaptace, protože z ní autora pořád cítím. Pro běžného diváka to bude celkem soda, pro čtenáře Houellebecqova díla jen čajíček. (21.08.2012)

Moritz Bleibtreu sa v nemeckých filmoch objavuje často, mnohokrát i vo vedľajších úlohách. Tu však hraje prvé husle, prakticky celý film tiahne sám a darí sa mu to veľmi presvedčivo. Niet sa čo čudovať, že sa človek zosype, keď je obkľúčený takými idiotmi k akým patrí i jeho otec. Po zaklopaní na otcove dvere a pootvorení sa neozve "Ahoj" , ale "Kto ste?"... Podľa ksichtu by som ho tipoval na všetko možné, len nie plastického chirurga. K tomu neúspech u žien, prášky, tabletky a ideš k zemi coby dub...80%. (09.09.2014)

Absolutní zjevení... Život rozložený na elementární částice. Tak silná a umně natočená výpověď o současném světě... Tahle filmová adaptace románu Michela Houellebecqa (bohužel jsem ho ještě nečetl, ale musím to rozhodně napravit) opět posouvá hranice tabu v současné mainstreamové kinematografii. Jakoby tvůrci spojili sexuální otevřenost amerického Shortbusu s tím nejlepším z německého filmu a to celé ozvláštnili variací na Americkou krásu. Krize středního věku kriticky se sebereflektujícího intelektuála, jak ji známe třeba ze Slámova excelentního Venkovského učitele, je ale v Elementárních částicích doplněna zvláštní tvůrčí metodou. Jde v podstatě o maniodepresivní film. Jakoby odraz života - ty vlny štěstí a neštěstí, sinusoida střídající polarizované pocity a stavy je odražena i ve formě zpracování - celý film je záměrně kolorován do výrazných (až kýčovitých) pastelových barev, je estetizován coby reklamní realita, přičemž pozitivnost barevného tónování je v příkrém rozporu se zobrazovanou skutečností - jde často o hyperrealistický až hypernaturalistický příběh, kdy řada scén je záměrně gradována až k naturalistické syrovosti (exhumace babičina hrobu, manželka v erotickém prádle, sexuální scény atd. atd.), které jsou ovšem posléze ,,zalité sluncem" a jejich vyznění je tak utlumené. Silný rys tu má absurdní komičnost oněch situací, už dlouho jsem se tak nahlas nesmál, jako u scén, kdy na Bruna zbude k masáži chlupatý jižan v neskutečných tangách či jeho učitelskému působení... Chvíli štěstí, chvíli deprese a krize, chvíli nahoře, chvíli dole...jako na houpačce...odraz sinusoidy životního běhu... Leitmotivem je v bipolárním světě obou bratrů motiv predestinace. Je zajímavé sledovat, jak Bruno, přičiněním své zdrcující životní zkušenosti rasista, který kvůli své matce nesnáší hippies, se nedokáže od svého životního stylu (latentně naprogramovaného matkou) odpoutat a sám v podstatě žije jako novodobý hipík - nevázaný sex, odchod do svobodomyslné komunity atd. Stejně tak Michael, úspěšný vědec, který si ze svého dospívání pouze s babičkou nese do života pochroumaný vztah k ženám a na něm vlastně založí i svou vědeckou dráhu, paradoxně tak odkrývaje meritum věci - neschopnost citu a empatie vůči druhému, přehnaný západní individualismus ubíjející normalitu mezilidských vztahů... Milovat jsme schopni teprve až v mezní situaci... Zajímavé je též sledovat, jak všichni tvůrci dospěli (třeba Moritz Bleibtreu a Franka Potente od dob Loly běžící o život...podávají tak úžasné herecké výkony, procítěné, empatické a opravdové...) Od dob Nebe nad Berlínem nejlepší německý film! (a všimněte si toho posunu - tam, kde Wenders ještě vidí v 80. letech anděly, spatřuje Oskar Roehler dnes jen trápící se obyčejné lidi...) (03.04.2008)

Možná že se v daleké či blízké budoucnosti opravdu podaří lásku a lidskou reprodukci zracionalizovat a vtěsnat do rovnice á la Heisenberg či Bohr, avšak do té doby jsme všichni odsouzeni řídit se naším nevědomím, a to hlavně sexuálním pudem - tentokráte á la Sigmund Freud. Ono libido je vskutku hlavním hybatelem motiv obou hlavních postav, i když u každé se projevuje jinak, a zdatně mu sekunduje ještě jiná známá psychiatrická poučka ve stylu "Povězte mi o své matce." Z následného kvasu vznikly dvě osobnosti, z jejichž porovnání se může zdát, že vítězí spíše rozumový a objektivní přístup k sexualitě bratra-vědce, než sexuální vášeň hraničící s posedlostí bratra-učitele. Dá se to však říci i po zhlédnutí závěrečných minut filmu? (12.04.2012)