Elementární částice

Veľmi sa mi páči Roehlerova otvorenosť v zobrazovaní nemeckej nátury, kde dokáže rozprávať milostný príbeh o nekonvenčných ľuďoch. Na zahraničných plážach sa vyhýbam nemeckým FKK priaznivcom, ale ako vidíme, aj podobne zameraní ľudia (v tomto prípade fanúšikovia swingers parties) majú rovnako hlboké emočné traumy ako my. Takýto film by na konzervatívnom Slovensku neprešiel. A Bleibtreu je lepší herec ako Schweiger. (25.05.2012)

Vedec panic, ktorý svoje panictvo zahodí hneď ako na to dostane možnosť, mimo to pomohol ku klonovaniu. Ďalej závislák na sexe, ktorý sa nehanbí obchádzať orgie a jeho partnerka po ochrnutí spácha radšej samovraždu, no tento film teda nebol pre mňa. Poriadna dávka bláznivosti, až na tú úprimnú lásku to nebolo nič, čo by sa mi páčilo. Nemci nezahrali na moju strunu a myslím, že vychvaľovanie tohto diela ako niektorí robia, nie je na mieste, lebo to podľa mňa nie je výnimočné. (11.07.2013)

Absolutní zjevení... Život rozložený na elementární částice. Tak silná a umně natočená výpověď o současném světě... Tahle filmová adaptace románu Michela Houellebecqa (bohužel jsem ho ještě nečetl, ale musím to rozhodně napravit) opět posouvá hranice tabu v současné mainstreamové kinematografii. Jakoby tvůrci spojili sexuální otevřenost amerického Shortbusu s tím nejlepším z německého filmu a to celé ozvláštnili variací na Americkou krásu. Krize středního věku kriticky se sebereflektujícího intelektuála, jak ji známe třeba ze Slámova excelentního Venkovského učitele, je ale v Elementárních částicích doplněna zvláštní tvůrčí metodou. Jde v podstatě o maniodepresivní film. Jakoby odraz života - ty vlny štěstí a neštěstí, sinusoida střídající polarizované pocity a stavy je odražena i ve formě zpracování - celý film je záměrně kolorován do výrazných (až kýčovitých) pastelových barev, je estetizován coby reklamní realita, přičemž pozitivnost barevného tónování je v příkrém rozporu se zobrazovanou skutečností - jde často o hyperrealistický až hypernaturalistický příběh, kdy řada scén je záměrně gradována až k naturalistické syrovosti (exhumace babičina hrobu, manželka v erotickém prádle, sexuální scény atd. atd.), které jsou ovšem posléze ,,zalité sluncem" a jejich vyznění je tak utlumené. Silný rys tu má absurdní komičnost oněch situací, už dlouho jsem se tak nahlas nesmál, jako u scén, kdy na Bruna zbude k masáži chlupatý jižan v neskutečných tangách či jeho učitelskému působení... Chvíli štěstí, chvíli deprese a krize, chvíli nahoře, chvíli dole...jako na houpačce...odraz sinusoidy životního běhu... Leitmotivem je v bipolárním světě obou bratrů motiv predestinace. Je zajímavé sledovat, jak Bruno, přičiněním své zdrcující životní zkušenosti rasista, který kvůli své matce nesnáší hippies, se nedokáže od svého životního stylu (latentně naprogramovaného matkou) odpoutat a sám v podstatě žije jako novodobý hipík - nevázaný sex, odchod do svobodomyslné komunity atd. Stejně tak Michael, úspěšný vědec, který si ze svého dospívání pouze s babičkou nese do života pochroumaný vztah k ženám a na něm vlastně založí i svou vědeckou dráhu, paradoxně tak odkrývaje meritum věci - neschopnost citu a empatie vůči druhému, přehnaný západní individualismus ubíjející normalitu mezilidských vztahů... Milovat jsme schopni teprve až v mezní situaci... Zajímavé je též sledovat, jak všichni tvůrci dospěli (třeba Moritz Bleibtreu a Franka Potente od dob Loly běžící o život...podávají tak úžasné herecké výkony, procítěné, empatické a opravdové...) Od dob Nebe nad Berlínem nejlepší německý film! (a všimněte si toho posunu - tam, kde Wenders ještě vidí v 80. letech anděly, spatřuje Oskar Roehler dnes jen trápící se obyčejné lidi...) (03.04.2008)

Syrové, šokující a city drásající drama, jež mne (diváka neznalého předlohy) nutí zaběhnout do knihovny, popřípadě do knihkupectví a shánět Houellebecqův román. Rád bych se totiž do příběhu dvou bratří, introvertního vědce Michaela a (sexuálním) životem frustrovaného Bruna, ponořil znovu. Vyvodit z toho můžeme to, že jsem asi holt zvracený cynik, když mne umělecké zpodobnění malých osobních tragedii, tak fascinuje. Ale to nějak přežiji, svůj léta pěstovaný vkus měnit nebudu :-) 90% (09.04.2013)

Kdysi jsem si chtěl přečíst předlohu, ale nakonec jsem vzal zavděk filmem. Dvě hodiny ve světě Michela Houellebecqa mi přijdou až až, a četbou bych zase strávil několik dní. A možná bych zase začal uvažovat, jestli v něčem nemá pravdu. Tohle mi přijde jako dobrá adaptace, protože z ní autora pořád cítím. Pro běžného diváka to bude celkem soda, pro čtenáře Houellebecqova díla jen čajíček. (21.08.2012)