Obsahy(1)
Persona non grata je univerzální psychologické drama rozehrané v prostředí diplomatických intrik v Montevideu. Wiktor, polský velvyslanec v Uruguayi, je neobyčejně poctivý člověk, který v dobách komunismu působil v demokratické opozici. Právě mu zemřela žena a on prožívá období hlubokého smutku. Po letech se setkává s ruským přítelem Olegem, který je nyní náměstkem ministra zahraničí. Jejich přátelství je však poznamenáno dvěma podezřeními: podle Wiktorových úvah mohl být Oleg na ambasádu vyslán proto, aby se pokusil infiltrovat do polské opozice. Druhé podezření má osobnější charakter: Wiktor se domnívá, že Oleg byl milencem jeho ženy. Ceny: Festival polských hraných filmů Gdynia 2005: Cena poroty pro Krzysztofa Zanussiho, Nejl. herec ve vedlejší roli (Nikita Michalkov) (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (24)
Zahořklý idealista ztrácí opory ve vnějším světě a jeho vnitřní svět se kvůli tomu bortí. Ex-disident Wiktor (Zbigniew Zapasiewicz) má za své zásluhy v protikomunistickém odboji sice lesklou trafiku v podobě velvyslanectví v Uruguaji, ale právě mu zemřela milovaná žena a záhy poté omylem smrtelně urazí svého nadřízeného a bývalého druha ze Solidarity, náměstka ministra (Daniel Olbrychski). Krom toho má vážný důvod se domnívat, že přítel z minulosti, ruský diplomat Oleg (Nikita MIchalkov), byl milencem jeho manželky. Kam se Wiktor pohne, je obklopen bezpáteřníky a slizkými pragmatiky (např. rozkošný záporák Jerzy Stuhr), kteří efektivně proplouvají životem, zatímco on si každým krokem a pokusem ovlivňovat svět podle svých hodnot jen komplikuje situaci. Ve srovnání s českou produkcí nezvykle dospělý film, který nastoluje vážné otázky osobní integrity. Škoda několika málo slabších míst, jinak bych byl v pokušení film označit za svrchovanou diagnózu postkomunistické doby - i tak 89%. ()
Tohle je po dílu Život jako smrtelná choroba přenášená pohlavní cestou druhý mnou viděný Zanussiho film. A zatím jsem nabyl toho dojmu, že filmy tohoto režiséra jsou velice zvláštní, neobvyklé a značně odlišné od ostatních. V Persona non grata nám byl znovu představen Zbigniew Zapasiewicz, který mi byl sympatický už v prve zmiňovaném snímku; znovu hrál téměř vychladlého starce, a k tomu zklamaného a naštvaného. Příběh mě zaujal, zvlášť když byl z pro mě neobvyklého prostředí, a to velvyslanectví. Wiktora jsem chápal; bojoval a snažil se vybudovat něco lepšího a teď na sklonku svého života si uvědomuje, že se mu to nepodařilo (jeho rozhořčení a zklamání je samozřejmě také podpořeno smrtí jeho ženy). K tomu se přidají pochybnosti o důvěře přátelům, partnerům a vůbec celému vnějšímu a nakonec i vnitřnímu světu...a pak přijde rána (co bylo tou ránou prozrazovat samozřejmě nebudu, vlastně jich bylo několik). Konec filmu (a vlastně i Wiktora) je také trochu trpký, ale závěrečný pohled na dvojici na útesu byl uklidňující a v jistém smyslu zadostiučiňující. Musím však vytknout, nevím jak bych to přesně nazval, snad roztěkanost snímku. A toho rozhořčení a zklamání hlavního hrdiny bylo i na mě moc. Takže hodnocení se pohybuje, stejně jako u minulého Zanussiho filmu, mezi 3/4*, ale tentokrát se přikláním k vyšší variantě. ()
Potvrzuje se pár věcí. Že práce velvyslance v nedůležitých zemích je děsná zašívárna, že je tam dost možností vydělat si nějakou tu korunku bokem, že se do těchto funkcí dosazují kamarádíčci a lidé, co to dostali "za zásluhy", že lidi sou většinou kurvy, že některý Rusky sou kočky, že lidé na úřadě mají problémy s arogancí, ješitností a alkoholem, že Poláci umí točit filmy, že Nikita Michalkov je poměrně vysokej, že Mirkové Dušínové v malém počtu existují a mají to v životě těžké. Hodně pravd v tomhle filmu. ()
Polský velvyslanec v Uruguayi, Wiktor, je bývalý disident a velmi poctivý člověk. Lidé kolem něho však zdaleka tak poctiví nejsou. Ať jde o lidi, kteří se na ambasádu obracejí zvenčí, nebo o zaměstnance velvyslanectví, nebo o ostatní politiky z Polska. Wiktor přijme mladého zaměstnance, který se nedávno oženil s Ruskou. Brzy nato vznikne podezření, že Oksana pracuje pro ruskou tajnou službu. Narušeno je i dlouholeté Wiktorovo přátelství s Rusem Olegem, kterého podezřívá z poměru s jeho nedávno zemřelou manželkou. Podezření narůstají, Wiktor mnohé z bezesných nocí řeší alkoholem a je jen otázka času, kdy problémy překročí únosnou mez. ()
Strhující od začátku, kdy hlavní postavě filmu, polskému velvyslanci v Uruguai Wiktorovi, umírá žena, až do samotného dramatického závěru...Fascinovaně jsem koukala na příběh Wiktora, jenž se se svou dobráckou, důvěřivou a zásadovou povahou jaksi nehodí do světa politiky. Světa intrikaření, udavačství, prospěchářství a obcházení pravidel. Je příliš osamělý v obklopení kolegů, kteří se právě v tomto světě cítí jako ryby ve vodě. Přestává lidem věřit a stává se z něj chorobně podezíravý blázen... ()
Reklama