Adamove jablká

Jedno se musí Dánům nechat. Politická korektnost jim zřejmě není zrovna moc vlastní. Vkusný velmi černý humor s přesahem. Na první pohled sice možná prapodivná kombinace, ale neuvěřitelně vtipná a především i dobrá. Anders Thomas Jensen po Blikajících světlech opět potvrzuje talent na "malé dobré" filmy. A asi se nyní budu raději nějaký čas vyhýbat jablečným koláčům. Jeden nikdy neví, který nácek si v nich předtím rochnil pracky. (05.04.2008)

Tak na tejto vydarenej čiernej komédii som sa pobavil ako už dávno nie. Spočiatku tupý, ale nie úplne blbý skinhead si získa vaše sympatie prakticky okamžite a jeho obraz Hitlera nad posteľou na tom nič nezmení. Nemazná sa s nikým a neváha nakopať zadok a zlomiť nos aj kňazovi, ktorého perfektne stvárnil M. Mikkelsen. Keď pri prvom rozhovore na kňazovu otázku, aký si dá cieľ, odpovedal len tak do vzduchu, že upečie jablkový koláč , tak vtedy ešte ani divák nemá tušenia, čo všetko sa začne diať. V závere to zájde až tak ďaleko, že kňaz začína o viere pochybovať a naopak skinhead zrazu pozerá do neba a v duchu si vraví, že toto všetko predsa nemôže byť náhoda. Treba dať v úvode filmu trochu šancu na rozjazd a potom sa stávate svedkami uveriteľných aj neuveriteľných udalostí, ktoré vzájomne s naozaj vydareným a hlavne nevtieravým humorom dali šancu vzniknúť aspoň pre mňa nezabudnuteľnej čiernej komédii. Možno niekomu nesadne tento druh, nazvem to Kusturicovho humoru, naozaj som si pri sledovaní spomenul na film Čierna mačka biely kocúr. A možno bude niekto bez úsmevu iba pozerať do blba, ako ja pri sledovaní do neba vychváleného Monthy Python a život Briana. A možno nie. Dajte mu šancu. 100%. (21.09.2010)

"Zobou jabka, zobou duši... krve kapka teče z uší." Pevnost naší víry, ať už jakékoli, třeba i k obrázku milovaného tatínka, starého Ády ("To není on, Hitler měl přece vousy!"), nebo slepé víry v odbornost psychiatrických posudků ("Píšou tady, že jste zlý...") se viklá a padá ze zdi. Padá spolu s bílou kočkou, černým bubákem z rajského stromu sestřelenou, rozezvučí-li vaše srdce kostelní zvony, Ivanovýma bláznivýma rukama rozhoupané. Ochraňujme ďábla svého, neustále milosrdenstvím těžce zkoušeného, v dušich našich černých a zhýralých, oči před realitou zavírejme a ... modleme se. Jen pomni, člověče Boží, oběma rukama pak uši si přikrývej, aby z nich ni čůrek krve vytékati nezačal. A nikdy se neptej, komu zvoní trauma hrana, Tobě zvoní! Říkám to opravdu nerad, coby praktikující agnostik, ale Anders Thomas Jensen je Bůh! [...můj původní divnokoment z roku 2013, napsaný Adamem, ve finále podivným cherubínem, se nedochoval. Shořel po zásahu bleskem, za divoké bouře při druhém zhlédnutí]. (28.10.2022)

Mám radost z každého nácka, který umí upéct jablečný koláč. A když je to pod přísným dozorem pozitivïtou postiženého kazatele, tak to může mít grády. A ono je to má. I když to komedie zase tak moc není, tak mne upřímně rozesmály Khalidovy střelecké výstupy i cynismus doktora a co se týká vystřelení nádoru kulkou z hlavy, tak to si ještě budu muset rozmyslet. (12.04.2013)

Na starozákonním podkladu vytvořil Jensen vrstevnatý příběh, v němž hrají prim na severskou kinematografii vizuálně netypicky zjitřené motivy "velkého druhého" (Boha / skutečnosti / symbolického pořádku... whatever...), ale s nimi ruku v ruce kráčejí zcela typické "nepřímé dialogy". Postavy rozmlouvají, ale smysl jejich promluvy se odvíjí na symbolické rovině, ne v tom, co se říká, ale v jemné interakci náznaků, zámlk a skrytých významů. Postava Madse Mikkelsena, jakkoli obestřena biblickými stigmaty, je v jádru čistě lidská a její poselství, že před skutečností je třeba unikat za cenu milosrdných klamů, změkčuje i občas "trochu příliš" monumentální symboly. Nejde tu totiž o ně, o nějaké nepolapitelné entity a velké ideje, ale o ten hřejivě-mrazivý život vezdejší, ve kterém všechny postavy zakoušejí na vlastní kůži, že každý z nás potřebuje jablečný koláč a přivřené oči, aby se ze zdánlivě kruté absurdity existence stala snesitelná hra. Ať už je Ivan Jobem (či jen zaslepeným človíčkem) a Adam pokoušený Satanem (či jen hlupákem žijícím bludu), Adamova jablka chutnají kysele a přitom se od nich nelze odtrhnout. Je v nich pachuť nadějí, útěků i sladkých návratů. Nijak závratně hluboký, přesto nádherně "pravdivý" film o tom, že nemá žádných trvalých pravd a neotřesitelných jistot. Černá biblická tragikomedie. (19.12.2010)