Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Drama lidských vztahů, které se vyhrocují v atmosféře venkovské pouťové letní noci, napsal spisovatel F. Hrubín na počátku šedesátých let minulého století pro Národní divadlo. Hra má silnou básnivou působivost, která je ještě umocněna skvělými hereckými výkony všech představitelů... Spisovatel Josef Struna (V. Voska) přijíždí na dovolenou do vesnice, kde prožil dětství. Strýc Alois (V. Šmeral) odchází do důchodu a právě se spolu s manželkou (M. Vášová) a starším synem vrací z oslavy v továrně. Teta nemůže odpustit synovci, že se oslavy nezúčastnil. Od začátku je jasné, že tato autoritativní sobecká, tvrdá žena celou rodinu ovládá. Manžel rezignoval, má své králíky a vzpomínky na moře. Syn Jenda (J. Vala) je pracovitý, ale trpí samotou. Matka mu různými intrikami rozbila před léty známost a on neměl dost sil se vzepřít. Mladší Mirek (J. Vízner) je poznamenaný výchovou, shromažďování majetku je i jeho životním cílem. A Tonička, bývalá Jendova láska (J. Štěpánková), čeká s Mirkem dítě… (Česká televize)

(viac)

Recenzie (28)

mchnk 

všetky recenzie používateľa

Obraz prostého člověka několika generací podbarvený zdánlivě pohodovou atmosférou pouťové letní noci, je konfrontován s náhlou potřebou rodinné upřímnosti, jež v některých případech na svůj okamžik čekala desítky let. Kristeježíši...není lepší si celý život tak trochu lhát? Nenápadné, neznáme...František Hrubín v letech šedesátých...nádherný kousek s některými elitními herci čs. kinematografie. ()

ArthasKarfa 

všetky recenzie používateľa

Na vsi to vždycky bylo, je a bude stejné. Kdo se mohl někdy pohybovat někde na vesnici déle než pár hodin, tak nějak načichne tím místním životem. Nějak se do něj zažere ta povaha lidí, kteří žijí v chalupách s bílým štítem a starají se o jídlo a pole a majetek v perspektivě pro člověka z města zcela nepochopitelných. Pouť jako událost roku, koláče a dobé zajištění, proti starostem z města, neúspěchu a nedosažení vyššího cíle než je úroda mrkve a cibule na záhumenku. Moc hezká psychologie postav a celé zachycení těch několika letních dnů. ()

Reklama

slunicko2 

všetky recenzie používateľa

Ve své době asi osvěžující inscenace, dnes už nic moc. 1)  Snad to Hrubín nenapsal tak nudně, těžko říci. Ovšem osvědčená těžkopádná ruka tehdy 35leté scenáristky a režisérky Evy Sadkové se nezapře. Ne, že by to v dalších letech bylo lepší._____ 2)  Zajímavé jsou herecké výkony. 48letý Václav Voska (spisovatel Struna) v depresi, vynikající 55letá Marie Vášová (manželka Strunova bratra, tedy teta), 40letý Jiří Vala (syn Jan) opět silně buduje, 29letý svěží Jaroslav Vízner (mladší syn Mirek) a konečně 32letá Jana Štěpánková (Janova bejvalka Tonička, která čeká s Mirkem dítě) se svým obvyklým herectvím zhrzené tragédky._____ 3)  Přitažlivý 29letý Jaroslav Vízner (bratr Oldřicha Víznera) žil v létech 1968 - 2001 ve Švýcarsku. ()

dr.fish 

všetky recenzie používateľa

Začátek je podivný, Václav Voska coby filozofující spisovatel bez invence potácející se v partnerské krizi s Marií Drahokoupilovou. Pak se ale rozjede nefalšované drama jemuž zcela nekompromisně vévodí matka rodu Marie Vášová, která vše ovládá, ničí a tmelí jen aby chránila rodinu, manžela a syny. A z té samé lásky jim zcela zruinovala život a šance žít nějak normálně. Vášová je v mimořádné formě, nevím jestli tak dobře hraje, nebo taková byla, ale já bych jí teda za matku nechtěl. Její synové jsou hluboce milované oběti jejího mateřství. Vynikající a patologické. Bylo mi z toho dosti úzko...90% ()

vypravěč 

všetky recenzie používateľa

Citlivá televizní adaptace skvělé divadelní hry Františka Hrubína, výtečně obsazená (tím, že vyzdvihuji ukotvení v krizi mastroianniovského, přesněji anselmiovského Václava Vosky, ztělesněnou naivitu „jezeďáckého selství“ Jana Valy a vítězící vyrovnanost nestárnoucí parvenu Jany Štěpánkové, jen vybírám to, co pro mne zůstává i po letech nejživější). Uzavřenost scény do venkovského stavení, z jehož zahrady je vidět „odvěké“ ruské kolo (a současně falešné slunce), které si rok co rok o pouti pouští v noci opilý kolotočář „jen tak, bez muziky a bez lidí“, odpovídá zdánlivě stabilním vztahům mezi postavami, těsněji či vzdáleněji připnutými k jedné rodině. Nehybnost je ovšem skutečně jen zdánlivá: soustavně ji totiž protrhávají hříchy, sny a viny minulosti (které ovšem nejsou ani úplně zlé ani úplně dobré), což potvrzuje i (opět jen zdánlivě) závěrečný konflikt. Bolest se nechýlí ke konci a ponese ji i nenarozené dítě. ()

Galéria (6)

Reklama

Reklama