Vratné lahve

Měla jsem mírné obavy, jaký nový opus otce a syna Svěrákových bude, a tímto si sypu popel na hlavu, trhám na sobě šat a nazývám se nevěřícím Tomášem, který se musel přesvědčit na vlastní oči, že zeslábnout jen na okamžik ve víře v um dvou báječných chlapů tentokrát ne na létajících strojích nad doverskými útesy, ale v samoobsluze, nemá nejmenší opodstatnění. Svěrák svou partii pracujícího důchodce, kterému život bere sílu a žáci nervy, rozehrává tam mistrovsky, že i člověk třetinového věku má chvílemi hodně nepříjemný pocit, Kolářová je mu důstojnou spoluhráčkou - nebo spíš protihráčkou - a při scénách z manželského života po čtyřiceti letech člověk jen tu s pobaveným, tu s trpkým úsměvem pokyvuje hlavou ("Jak se můžeš dívat na takový blbosti?" "Žehlils někdy?"). Příjemně civilními a sympatickými rolemi překvapí Jan Budař a Jiří Macháček, Pavel Landovský nám dá zavzpomínat na majora Terazkyho, u Miroslava Táborského a sedmera cimrmanovců trochu zamrzí, že se filmem jen mihnou, v druhém případě dvakrát projdou. S Vratnými lahvemi je to jako s dobrými skutky pána ve výkupu lahví: to podstatné je podáno tak nenápadně, že si toho ani nevšimneme a jen se divíme blaženému pousmání, které se nám s přibývajícími minutami vkrádá na tvář, a tomu, že se bojíme na vteřinu odvrátit od plátna, aby nám něco neuteklo. A je to tak nevtíravé a decentní jako vyznání lásky magistrátního úředníka. Všem, kteří se třeba jen jedním prstem podíleli na vzniku filmu, bych chtěla veřejně poděkovat. Za to, že jsem si díky (zaplaťpánbu krátké) pedagogické zkušenosti mohla povzdechnout: "Jo, tohle je přesný." Za uvolněný smích při "labutím jezeru." A za příjemný pocit, který nevyprchal jako pivní pěna. (03.08.2007)

"Takže tahle celá debata je k ničemu, protože pan doktor Plzák vás naučil: Zatloukat, zatloukat, zatloukat. Debil." Co si budeme povídat, pan Zdeněk Svěrák píše tak, jak by si to spousta začínajících (i pokročilých) autorů jistě přála taky umět: má svůj osobitý styl a ještě se to líbí masovému množství lidí, což znamená, že to na sebe vydělá a taky to způsobuje uměleckou hrdost. Většina filmů, které natočí se svým synem, je vřele divácky přijata se potom se díky své kvalitě i odporoučí do pokladnice české kinematografie a málokdo proti tomu co namítá, já taky ne. Ale co se týče Vratných lahví, tak se tady mám pocit situace trochu mění. Sice na film šlo hodně lidí jako obvykle, téma je ze života jako obvykle, na různé blbosti se nahlíží laskavě a poeticky jako obvykle, ženy jsou krásné a muži jsou pacholci a občas je to naopak jako obvykle, ale někde něco drhne, což obvyklé není. Už to přestává být sranda. Jako by někdo při vaření házel do jídla naměřená množství koření, aniž by to potom ochutnal a zkontroloval, jestli to přece jenom nechce někde trochu dosolit. A nebo že už to vařil tolikrát, že se to jazykům docela znechutilo, nevím. Ale ani nemám potřebu se tím zaobírat, jenom si pořád opakuju, jak že to řekl Kurt: "Raději shořet, než vyhasnout." Raději vidět pár dobrých filmů a potom už nikdy nic, než vidět génia, jak se na stará kolena rozmělňuje ve snaze vystačit s dechem. (11.04.2009)

„Vratné láhve“ přinášejí milou a vřelou člověčinu na téma věčně neposedné mužské srdce, kterému už jaksi zbytek těla nestačí sekundovat. Nabízejí zábavný, výtečně napsaný a poutavě podaný sled historek, z nichž jen málo působí za vlasy přitaženě. Staří v podání Zdeňka Svěráka dýchá moudrostí a radostnou dětinskostí více než zapšklostí či povzneseným moralizováním. Především díky němu po delší době běží na plátnech kin český film s hlavou, patou a poezií. „Vratné láhve“ nepatří na vrchol synovsko-otcovské manufaktury, přesto jim ze srdce děkuji za hřejivý pocit, který jsem si z kina odnášel. (17.03.2007)

S radostí mohu konstatovat, že český film ještě pod drnem není. Pro letošek jej zachránil Jan Svěrák s pomocí svého otce Zdeňka a snad nejdospělejším projevem Jiřího Macháčka. Po ROMingu jsem ani nedoufal, že bych se u nové české komedie zasmál, zde se to podařilo, a to dokonce i přesto, že nejde o ryzí komedii pro mlácení hlavou smíchy o podlahu. I přes jednu opravdu trapnou scénu jde o film bezchybný, příjemný a klidně se na něj ještě někdy podívám. Herecký projev Zdeňka Svěráka je nanejvýš profesionální a snad poprvé se to dá říci i o Jiřím Macháčkovi, který mě opravdu překvapil. Letos se tedy český film ještě nad vodou udržel, kdo jej udrží příští rok? (08.12.2007)

No doufám, že pan Svěrá nenapsal svou roli podle vlastních zkušeností. Ač se v ní zrcadlí hodně pravd v mnoha místech působí pan učitel Tkaloun dost nevěrohodně a jeho chování je mě přímo vytáčelo. I když samozřejmě každý je jiný. Samotný příběh není nijak moc originální, jedná se o klasické proplétání životem, boj se stářím a životními stereotypy. Vratné lahve jsou jistým způsobem osobité, jedná se o klasický 'Svěrákovský' film, který v podstatě nepřináší nic nového, což od něj na druhou stranu ani nikdo nečekal. Režisérovův rukopis je jasný snad z každého záběru a nedá se říct, že by to bylo na škodu. Svěrák mladší totiž rozhodně má talent. Co se týká scénáře, nebyl jsem nijak moc oslněn. Máme tu několik rovin, tou hlavní je samozřejmě pan profesor a jeho rodina. Seznamujeme se s jeho dcerou, která se momentálně vyrovnává s rozchodem a pár dalšími zajímavými lidmi. Nemocná sousedka se sice ukazuje jako docela zbytečná bytost s jasným, i když docela dobrým úmyslem posunutí látky o úroveň dál. Vratné lahve mají několik povedených momentů a pár případech dokáží opravdu trefit hřebíček do hlavičky. Reálně zobrazení práce v supermarketu se mi opravdu líbilo, sám mám se všemi těmi věcmi zkušenost, takže vím o čem mluvím. Vratné lahve si své diváky určitě získaly, mají všechno co od nich divák očekává, ač nijak nevybočují, drží se jasně daných stanov a dokáží divákům nabídnout to co chtějí, sice se tam najde prá problematických míst (Svěrák starší už mi připadá trochu trapný svým hereckým projevem), ale rozhodně funguje tak jak má. (26.08.2007)