Vratné lahve

Asi nejlepší domácí komedie posledních let připomíná, že i dnes lze vyprávět a natáčet o citlivých věcech života s nadhledem, taktem, vkusem, vtipem, moudrostí. Určitě mnoho ve filmu znamená kamera (nejen záběry Prahy, ale i nemilosrdné detaily obličejů obou protagonistů). O bědách a slotách devadesátých i pozdějších let na minimální ploše, sevřeně střídmými prostředky, LÁHVE říkají takřka vše. Tápavé ztrácení a znovunacházení manželské lásky se v závěru filmu mění v její rehabilitaci (odzbrojující Svěrákovo přiznání, že při psaní scénáře hojně čerpal z vlastního soukromí; musí žít s nadmíru velkorysou a chápavou manželkou; všechna čest a sláva). Zdá se, že režisér byl v tomto případě i tak trochu scénáristou. Filmu to určitě prospělo. A českému divákovi, hladovému po kvalitních domácích novinkách, jistě také. (17.09.2007)

Film který ve vás vyroste jako strom. Při zhlédnutí si vzpomenete na své rodiče a velmi pravděpodobně si představíte jaké to bude, až poprvé zažijete všechny tyhle věci. První dítě, první vnouče, první důchod, první pohřeb kamaráda. Zdeněk Svěrak všechny tyhle pocity věrně reprodukuje a pevně svírá otěže filmu. Jako by Svěrák junior ani nebyl na place. Jeho ruku za kamerou vnímáte snad jen díky kvalitnímu řemeslu a pečlivému vedení herců (i ten Macháček odhodil škatulky a "ty vole", je fakt dobrej :). Zřejmě bych nesrovnával se staršími "srdcovými svěráky" (ať už otcovými nebo synovými), na to mi příliš vadily některé detaily (snové scény ve vlaku, občasná ztráta směru a samozřejmě kultovní kolo) a celkové vyznění. Ale možná to byl záměr... narozdíl od Obecné školy nebo Kolji, kteří z vás dojí emoce na počkání, potřebují Vratné láhve trochu času a odstupu. U někoho to budou dny nebo týdny, u jiného měsíce či roky. (70%) (29.06.2007)

Na film jsem se těšil s přesvědčením, že Svěrák a Svěrák je osvědčená značka, která nezklame ... a nezklamala! Svěrákův pohled na podzim života opravdu vede k zamyšlení a ač k němu mám ještě daleko, rozuměl jsem Tkalounovi téměř vše. Milovníky Cimrmana potěší dvě epizodky, ve kterých se herci z divadla objeví. Nicméně tvůrci vsadili na své osvědčené herce: Daniela Kolářová, se kterou si Svěrák poprvé od filmu Na samotě u lesa opět zahrál manželskou dvojici a jejich povahy nejsou nepodobné z filmu před třiceti lety. Nelu Boudovou i Ondru Vetchého mají Svěrákovi rovněž rádi. Rozhodně kladně lze brát i angažování "Lanďáka" a největší osobnosti mladé generace - Jana Budaře, Tatianu Vilhelmovou a Jirku Macháčka, který po několika nepodařených eskapádách (Horem pádem, Jedna ruka netleská) ukázal, že je opravdovým hercem. Kdo má rád svěrákovský humor bude nadšen i přes několik málo hlušších místeček. (08.05.2009)

-PROSÍM TĚ, JAK SE MŮŽEŠ DÍVAT NA TAKOVÝ KRAVINY? -UŽ JSI NĚKDY ŽEHLIL? Tenhle film JE typicky "svěrákovský" - od hezkých obrázků (vlak na pozadí proměny ročních dob, detaily), přes humor, který se dívá na člověka s tolik potřebným nadhledem a láskou až k pocitu, že po strašně dlouhé době vidím český film ze současnosti, jehož postavy jsou lidé z masa a kostí a ocitají se v "běžných", nám všem tolik blízkých situacích. Právě proto nemohu pochopit, proč snímek velice snadno zabíjí těch několik scén (např. "zeťovy pohnutky"), které kdyby se trošku víc rozvedly, mohly být rozhodně mnohem nosnější, a teď píšu opravdu v podstatě jen o těch vážných (ne sentimentálních!), protože humoru je ve filmu skutečně habaděj. Takhle se totiž o tom stáří, které je nejevidentnějším tématém snímku, dozvíme vlastně jen něco velice povrchního, i když vtipného. Ovšem chtěl bych zdůraznit, že je rozhodně cenné a bude i ceněné, že Vratné lahve vznikly! (23.04.2007)

Ve Svěrákovské volné "lidské" trilogii stojí kvalitou Vratné Láhve daleko za Obecnou školou, ale rozhodně před Koljou. Jan Svěrák tentokrát nedává na odiv své režijní mistrovství a drží se spíše v pozadí. Jasný prim tedy má Zdeněk Svěrák a otázka je zda je to zcela dobře. Zatímco scénář napsal tradičně výtečně, tak herecky je to takové... "divné". Jeho postavu mu uvěříte, o tom žádná, ale prostě na tom něco nesedí. Na co lze ovšem pět jen slova chvály jsou herci ve vedlejších rolích. Obvzláště Macháček je opravdu dobrý a nepůsobí jako karikature sebe sama jako u kolegy Hřebejka. Největším kladem Lahví, je krom atmosféry především výkon Daniely Kolářové, které má po delší době opět ve filmu větší prostor. A využívá ho přímo neskutečným způsobem. Snímek má výborný začátek a konec (především od intonační narážky na K. I. Prácheňského), ale celkový dojem trošku kazí střední část obvzláště kolem pádu z kola. Tohle nemá režisér Svěrákova formátu zapotřebí. Lahve se zde rozpadnou v sérii méně či více povedených útržků bez výraznějšího dopadu na konečné vyznění. (09.03.2007)