John Lennon and the Plastic Ono Band - Sweet Toronto

V roce 1969 se John Lennon po několikaleté odmlce opět objevil na hudebním pódiu. Stalo se tak v kanadském Torontu v rámci rokenrolového festivalu Sweet Toronto Peace Festival. Ačkoli Beatles stále oficiálně existovali, pro tento účel Lennona doprovodila skupina Plastic Ono Band, kterou sám sestavil. Jejími členy byli kytarista Eric Clapton, baskytarista Klaus Voorman, bubeník Alan White a samozřejmě Yoko Ono. V roce 1988 záznam tohoto významného vystoupení od D. A. Pennebakera vyšel pod titulem Sweet Toronto. Později byl převeden také na disk DVD. Samotnému záznamu z hudebního festivalu předchází asi tříminutový sestřih natočený u příležitosti otevření výstavy prací Johna Lennona v září 1988 v Londýně. Výstavu zahájila Yoko Ono a byl s ní natočen rozhovor, ve kterém podává svůj pohled na první setkání s Johnem, založení skupiny Plastic Ono Band a celé dění kolem torontského vystoupení. Pak již následuje původní film. Pro rozehřátí (a prodloužení stopáže) v něm nejdříve spatříme známé rokenrolové tváře a uslyšíme několik dobrých hitů. Poté již přichází John Lennon a pokračuje v nastoleném standartu hitem Blue suede shoes. Jeho nervozita je viditelná, ale za podpory dobře šlapající doprovodné kapely se snaží. Po jeho boku stojící Yoko během písně vleze do bílého pytle ušitého z prostěradla a po další rokenrolové šlágry se válí u Johnových nohou. Před písní z dvojalba The Beatles však vyleze ven a Yer blues doprovází svým kvílivým hlasem. A pokračuje i v další skladbě, Cold turkey. Johnovi to zjevně nevadí nebo nedává své reakce najevo, ale pro ucho posluchače je to místy opravdu neposlouchatelné. Po závěrečné povinné Give peace a chance se mikrofonu ujímá už pouze Yoko a John zůstává u doprovodné kytary. Následuje nevídaná hlasová exhibice, která vrcholí uměleckým zážitkem ve skladbě John, John. Zde je zajímavější pohled na kytaristy hrající si se zpětnou vazbou svých kytar. Po několikerém přesvědčování nechává John svou kytaru opřenou o zesilovač se zapnutou zpětnou vazbou a odchází do zákulisí za zbytkem skupiny. Společně si zapalují cigarety, zatímco Yoko s vibrujícími hlasivkami dokončuje svůj příspěvek. Pohled na prázdné pódium, na kterém stojí pouze opřené kytary, ze kterých se line monotónní zvuk, je ale úchvatný. Záznam koncertu vzhledem k přítomnosti Yoko Ono na společném pódiu s vynikajícími umělci je vhodný pouze pro vážné fanoušky Johna Lennona. Navíc vzhledem k Lennonově nervozitě z živého vystoupení je jeho výkon rozpačitý. Pokud občas sledujete naši veřejnoprávní televizi, jistě vám záznam tohoto koncertu neunikl, protože již několikrát byl odvysílán. Jeho dokumentární hodnota je však vyšší, než se na první pohled může zdát. Přeci jen šlo o první vystoupení Johna Lennona po několikaleté odmlce a navíc o jeho první sólový koncert bez účasti Beatles. (18.12.2009)

Daly se dát buď dvě až tři, nebo pět, a průměrovat se mi nechtělo. Maximálně tři by to byly při čistě technickém pohledu – všechny skladby, které tu zazní, se dají slyšet jinde v lepších verzích, se soustředěnějšími muzikantskými výkony, čistěji nahrané. Pět hvězdiček je za dotek dobové „živé kultury“ v každodenním provozu, uprostřed cesty rockové muziky odněkud někam: čtyři rock'n'rollové hvězdy za zenitem dál dělají svou show, třeba už ne tak zručně jako dřív, ale pořád syrově a autenticky; pak napochoduje Lennon, taky ne zrovna na vrcholu sil, ale vůbec ne rezignovaný, nýbrž právě uprostřed hledání směru pro svůj další vývoj, s Claptonem a zbytkem party ze sebe vysypou pár bluesrockových klasik (jsme na festivalu klasického rock'n'rollu, mind you) tak, jak je právě v této době cítí, a pak předvedou kus toho svého aktuálního hledání, které se odehrává za hranicemi hudby v hájemství kvílejících vazeb a primárního křiku, rezignujícího nejen na instrumentální schopnosti hudebníků, ale i na takové zbytečnosti, jako „aby se to hezky poslouchalo“. A poslouchat to je opravdu dřina a sebezapření, nicméně síla toho okamžiku v čase je velká, je to ta magie hledání, setkání kořenů stylu a jeho dosud nenapsané budoucnosti, jednoho okamžiku vývoje zmrazeného v čase, zachycená autenticky, jak to umí jenom Pennebaker, kvůli které se k tomuhle muzikantsky nepříliš vydařenému koncertu čas od času fascinovaně vracím. A navrch jsou tu ještě těžko dešifrovatelné, ale viditelně zjitřené vztahy John-Yoko-zbytek kapely, které se můžete pokoušet odečítat z náznaků gest a pohledů, pokud vám to za to stojí – mně z nějakého důvodu ano. (16.03.2013)

Hrdinou toho dne byl Chuck Berry, který je tam všechny strčil do kapsy (ano, včetně legendy Lennona). Blbcem dne pak zvukař, za to, že nevypnul Yoko mikrofon. Určitě ne nejlepší Johnův koncert, ale poslouchat všechny ty starý rock'n'rolly od vašeho úplně nejvíc nejoblíbenějšího muzikanta- priceless. A Yoko měla zůstat schovaná v tom pytli a nevylejzat, už nikdy nevylejzat. To by teprv bylo Ono, teda ono. (06.01.2019)

John Lennon hraje starý rock´n´rolly s vynikající allstar sestavou a hraje je skvěle. O završení se postará dvojicí svých noiseových hitovek v podání vazbících nástrojů všech zúčastněných (a za Johnova nervózního přešlapování) Yoko Ono (je jasný, kde hledali Sonic Youth inspiraci pro svý raný skladby - nemyslím tím ale "zpěv"). Celkově pociťuji asi tak 70% spokojenost... hehe. (04.02.2007)

Tenhle koncert se opravdu moc nevyvedl...kdyby to skončilo u Give peace a chance prosím...ale poté přišlo cca 20 minut toho nejhoršího hudebního marastu který jsem kdy měl možnost slyšet - Yoko Ono a její příšerné vřeštění na tomto koncertě se opravdu nedá vydržet a zanechá to ve vás nezapomentulený zážitek (samozřejmě v tom nejhorším slova smyslu)...vzhledem k tomu že se ani John bůhvíjak nepředvedl, za což může hlavně výběr nevýrazných písniček kromě již zmíněné Give peace a chance a standartně zahrané Berryho Blue suede shoes a možná i Yer blues...díky nim dávám aspoň 2 hvězdičky. (13.06.2006)