Pohádka pro housle a violu
Réžia:
Juraj DeákScenár:
Ivo PelantKamera:
Miroslav HurtHudba:
Petr MalásekHrajú:
Vladimír Dlouhý, Zuzana Vejvodová, Martin Stropnický, Ladislav Hampl, Magdaléna Borová, Apolena Veldová, Martina Hudečková, Václav Svoboda, Ctirad Götz, Ivan Řezáč, Marie Spurná, Martin Zbrožek (viac)Obsahy(1)
Houslařský mistr Johan (V. Dlouhý) zůstává po narození vytouženého synka na jeho výchovu sám. Pomáhá mu sousedova žena, které se v tom čase narodilo děvčátko. Tadeáš (L. Hampl) a Alžbětka (M. Borová) vyrůstají spolu a mistr je učí hrát na housle a violu. Největším přáním starého otce je, aby se syn stal houslistou. S pomocí kouzel tajemného Ducha dřeva (V. Svoboda) postaví mistrovský nástroj a ten synovi v den dvacátých narozenin vloží do rukou. V tu chvíli změní jeho osud. Sotva se Tadeáš smyčcem dotkne strun, housle se rozeznějí čarokrásnou hrou. Zapomenuty jsou společné sny s Alžbětkou, Tadeášovi se otevírá dosud nepoznaný svět. Očarované housle mají však své tajemství… (Česká televize)
(viac)Recenzie (20)
Příběh o otci, který si do svého syna projektoval své vlastní nenaplněné touhy a nakonec ho to stálo život, upravený do pohádkové formy. Reálnost mi ani tak nevadila - postavy nebyly černobílé, což oceňuji. Ale zápletka mohla být vystavěna lépe, výsledek je takový nemastný-neslaný. Pozn.: Nevím, proč je všude uváděn jako název pohádky "Pohádka o houslích a viole", když je v úvodních titulcích v pohádce název "Pohádka pro housle a violu". ()
Muzikantská pohádka, kde nepanuje jen veselo, ale i trochu krutá spravedlnost. Na pohádky jsem pes... Rád se na nějakou podívám, ale ne každá nedělní pohádka mě zaujme. Takhle o houslích a viole byla fajn, nepatří do řady hloupých a nezajímavých a dětem rozhodně neublíži - ačkoli jim potom budete muset vysvětlit proč "dotyčná osoba" zemřela :o) ()
Jiný název: Pohádka pro housle a violu. Sice ne kulisová, ale také hodně smutná pohádka, která vaše nedělní odpoledne rozhodně nijak nerozjasní. Příběh výrobce houslí, který tak rozumí dřevu, až ho jednoho dne duch dřeva „obdaruje“ slibem, že když dokáže za jedinou noc vyrobit z kusu dřeva housle a když na ně bude hrát jeho syn, bude z něj houslový virtuos. Ale pozor, na housle smí zahrát pouze jeho syn, jinak tatínkovi pukne srdce. Super dar, co?! Syn se ale zrovna příliš nevyvedl, vydal se do světa a náš tatík tak zůstává sám s synovou milou, kterou naučí hrát na violu. Na této pohádce snad kromě tradičně výtečného výkonu Vladimíra Dlouhého není nic v pořádku, zvláště když nekončí zrovna radostně. Prostě pohádka, která nemá s tradiční českou pohádkou nic společného. Hudba: Petr Malásek ()
Ne úplně tradiční pohádka, ne úplně pro děti. Ani dospělé asi nějak moc neosloví. Zvláště, když někdo nemá rád smyčce. Jako dítě jsem je taky nevěděla ocenit, ale tahle pohádka je o spoustu let mladší. Já se do hudebky přihlásila dobrovolně, chodila jsem tam bez donucení rodičů, poctivě cvičila denně dlouhé hodiny (ne na housle) několik let a naučila se poslouchat všechny nástroje. Dnes smyčce miluju, a když v neděli po obědě lehnu na gauč, zavřu oči, klidně si jednou začas tuhle pohádku poslechnu. Díky obvykle dokonalému Vladimírovi Dlouhému taky jedním okem shlédnu. Kdo si myslí, že děti se předtím rodily nejdřív 9 měsíců po svatbě, toho nejspíš přinesl čáp. Jak už pravil malý Vašík ve Velrybě: "Víš, jak se narodí dítě?" Přece po svatbě. "Ale jdi ty. To stačí, když se dva mají rádi." Na pohádku docela stačí kouzelné housle a duch stromu. A taky ponaučení, že se nevyplácí nutit děti do něčeho, co by udělalo radost rodičům, když to netěší je samotné. ()
Někde se děti musí dozvědět, že kouzla nepomáhají, na nástroj se nenaučíte hrát jinak, než že budete cvičit, cvičit, cvičit. A kdo cvičit nebude, přivede rodiče do hrobu. Taky se doví něco o tom, jak se staví housle (a violy), jaký je mezi těmi nástroji rozdíl a jako bonus to, že děti se nerodí nutně po svatbě. ()
Reklama