Čas, ktorý zostáva

Jední budú brať Ozonov film ako parazitovanie na otrepanej téme a citové vydieranie artového diváka, druhí ako citlivý ponor do ľudskej duše, očakávajúcej nevyhnutný koniec. Obidva tábory budú mať zo svojho uhľa pohľadu pravdu. Ja sa skôr prikláňam k tým druhým, mám totiž pocit, že film je citlivo, autenticky a prirodzene nakrútený. Len tá "trojka" mi tam príliš nesadla, pre niektorých však môže byť emocionálnym vrcholom filmu. Na Ozona pomerne nezvyklý film, opustil svoj obľúbený puzzle štýl a natočil niečo komornejšie, pre menšiu skupinu divákov. Len som mal doma pocit, že prostredie obývačky a veľkosť televízora mi k prežitku úplne stačí, že Ozon nám tentokrát ponúka natoľko subtílny a predsa len neoriginálny film, že by mi cesta do kina a späť pripadala akosi zbytočná. Keďže som však človek empatický, vyjadrujem spokojnosť. Každý nech si točí, na čo má chuť, klišé neklišé. (09.11.2014)

Přečetla jsem si pečlivě všechny komentáře a s výjimkou Mmanuala, jehož text jsem vůbec nepochopila (je to na mě buď příliš chytré nebo se mi slovenský jazyk začíná vzdalovat), souhlasím s většinou výtek „snaha šokovat“ a „stokrát omleté téma“ i když, které není. Přesto jsem spokojená. To co na počátku vypadá pouze jako beznadějná rána osudu Ozon změnil (i když trochu krkolomně) na smíření s úsměvem na rtech, na zvláštní poklidnou atmosféru a optimismus. Potěšila mě i Jeanne Moreau ( dlouho jsem ji nikde neviděla a trochu mě zaskočilo jak zestárla) a právě okamžiky, kdy je na plátně se svým vnukem jsou to nejlepší z celého filmu. 3,5* (20.07.2006)

Víceméně chápu postoj hlavní postavy k jeho situaci…Dle strohého začátku jsem se mohl jen domnívat, že než byl konfrontován s informací o svém rakovinou vyměřeném čase, byl vlastně jen protřelým nanicovatým floutkem, co si doma vydržuje mladýho, sjíždí se koksem a za největší zábavu považuje rýpání do sestry. Škoda, že Ozon tuto část „před“ nechal netknutou, člověku by se pak dařilo lépe se s Romainovým jednáním ztotožnit. Ten asi sám neví, jak s tímto naložit, aniž si to sám přizná. Zprvu rozdává kopance, ale svým způsobem na jakýsi akt smíření se svými blízkými a hlavně sám se sebou dojde. Sice cestou, kterou asi málokdo čeká, která leckoho znudí, ale mě působící slzy a úsměv dojetím zároveň. Pět nedávám, jelikož se stopáž přifukovala trochu nepadnoucími momenty a Ozon místy až moc okatě šponoval film do příliš odměřené polohy, podobně jako tomu bylo u tématicky podobného filmu Mi vida sin mí režisérky Isabel Coixet. 80% (14.06.2010)

Docela mě pozastavuje zdejší nízké hodnocení tohoto krásného intimního snímku, který ničím nešokuje, a přesto zasahuje srdce na pravém místě... Podobné téma zpracovává vícero snímků a mě vždy zasáhne, jak se každý jinak vyrovnává se zdrcující diagnózou - rakovina v pokročilém stadiu. V životě jsem osobně měla kolem sebe pár lidí s touto diagnózou... i v životě mých přátel se s ní každý vyrovnal po svém. I proto mi Ozonův snímek přijde naprosto pravdivý, nevyumělkovaný, čistý... (07.05.2012)

Věčné téma a Ozon ho zvládl na jedničku. Ale nemohu dát víc hvězdiček, protože jde jen o cvičení, o skicu. Stejně tak si malíř udržuje formu a cvičí si ruku studiemi, stejně tak spisovatel neustále vytváří v hlavě nové a nové příběhy, stejně tak si hudebník hraje s notami. Není tu nic nezapomenutelného, nic, pro co by se divák chtěl k fimu vrátit. (28.10.2010)