Čas, který zbývá
Le Temps qui reste
Time to Leave
Réžia:
François OzonScenár:
François OzonKamera:
Jeanne LapoirieHrajú:
Melvil Poupaud, Jeanne Moreau, Valeria Bruni Tedeschi, Daniel Duval, Marie Rivière, Anna Šerbinina, Alba Gaïa Kraghede Bellugi, Rebecca Convenant (viac)Obsahy(1)
Francois Ozon, tvůrce filmů jako 8 žen, Bazén, nebo 5x2, nás nepřestává fascinovat. Po filmu o rozpadajícím se manželství, které bylo divákovi servírováno ve zpětném sledu událostí (5x2), nám francouzský režisér představuje své zatím životní mistrovské dílo. Film o smyslu života – ČAS, KTERÝ NÁM ZBÝVÁ. Život – „Nikdy neucítíš jeho chuť, dokud si neuvědomíš jeho pomíjivost.“ Příběh mladého atraktivního módního fotografa, který si na první pohled vychutnává život plnými doušky a jehož kariéra stoupá strmě vzhůru.... Pak přijde den, kdy při práci v ateliéru ztratí vědomí. Diagnóza zní ... rakovina v posledním stádiu. Uvědomujíc si svůj brzký konec, musí Romain začít přehodnocovat hodnoty svého života. „To, čeho se v životě nejvíc bojíme, nemusí být tím nejhorším v našem životě.“ (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (62)
Ne zrovna nejsilnější psychologicky dramatický příběh o blížící se smrti. Mladý homosexuální fotograf Romain (Melvil Poupaud, jako malý Ugo Soussan Trabelsi), ponořený do víru velkého života, se musí vypořádat s velmi blízkou smrtí. Zlost a zahořklost se mění v postupné smiřování se svým nejbližším okolím. A navíc vykoná dobrý skutek a jeden manželský pár, kde manžel je neplodný, obdaruje svým potomkem. Ano, takové žádosti jsou naprosto běžné, navíc u lidí, které vůbec neznáme, nebo tím jen maskovali svoji touhu po švédské trojce, neboť manžel nebyl čistokrevný homosexuál, nýbrž nevybouřený a tím pádem frustrovaný bisexuál. No, snad jim to pomohlo v jejich soudržnějším partnerském životě. Z dalších rolí: Romainova babička Laura (bohužel již hodně zestárlá Jeanne Moreau), kterou snad vždy obdivoval, žadatelka oplodnění Jany (Valeria Bruni-Tedeschi), Romainovi starostliví rodiče (Daniel Duval a Marie Rivière), Romainův přítel Sasha (Christian Sengewald), který je v zájmu budoucnosti vyhnán, a nespokojená Romainova sestra Sophie (Louise-Anne Hippeau). Příchod smrti, bolest, zloba a smíření. Trochu více povrchní a nevěrohodné, než bych si přál. Samozřejmě to má své silnější stránky, ale to v tomto případě nestačí, když se jedná jen o líbivé záblesky načančaného pozlátka. ()
Príklad toho, že len silná téma na kvalitný film nestačí. V tomto prípade to režisérovi Ozonovi "zvrzal" scenárista Ozon. Silných momentov, ktoré by ste pri takomto druhu filmu čakali more, je tu ako šafránu a často si kladiete otázku, či to je všetko myslene vážne, lebo to miestami inklinuje k telenovelovému žánru, alebo či sa jedná o nejakú pseudokomédiu... Škoda nevyužitého potenciálu, ktorý bol posilnený aj kvalitným hereckým obsadením. ()
Docela mě pozastavuje zdejší nízké hodnocení tohoto krásného intimního snímku, který ničím nešokuje, a přesto zasahuje srdce na pravém místě... Podobné téma zpracovává vícero snímků a mě vždy zasáhne, jak se každý jinak vyrovnává se zdrcující diagnózou - rakovina v pokročilém stadiu. V životě jsem osobně měla kolem sebe pár lidí s touto diagnózou... i v životě mých přátel se s ní každý vyrovnal po svém. I proto mi Ozonův snímek přijde naprosto pravdivý, nevyumělkovaný, čistý... ()
Sice se ve scénáři objevuje neopodstatněná snaha šokovat (v době vyspělé reprodukční medicíny není potřeba žádat milého hosta v restauraci o oplození a ne každý gay musí zákonitě navštěvovat oplzlé kluby a brát drogy), ale film samotný má tak příjemně melancholickou náladu, že lze slabší scénář odpustit. Málokdy se totiž vidí natolik pocitově vyvážený film, že v divákovi zanechá opravdu silný dojem, takový s jakým jsem z kina odcházela já. Navíc zalidněný neznámými (až na Jeanne Moreau), a přitom skvělými herci. ()
Režisér François Ozon je vnímán rozporuplně – jedni nekriticky přijímají jeho každý nový film, druhým přijde povrchní a plochý. Po zhlédnutí Času, který zbývá, se musím přiklonit ke druhé skupině diváků. Na téma „hlavní postava zjistí, že má rakovinu a zařizuje věci poslední a potřebné“ vzniklo hodně filmů – a z Francie můžeme třeba doporučit psychologické drama Nejcennější, co mám z roku 1975 a s Annie Girardot v hlavní roli. Tentokrát je „postiženým“ mladý módní fotograf, který navíc je homosexuál. Nic proti, ale všechny tyto kombinace působí vedle sebe neústrojně jako kdybyste vedle sebe na pódium postavili Elvise Presleyho a Judas Priest. A protože Ozon je Ozon, připravte se i na peprnou sexuální scénu ve trojce, omšele nevyvážený pohled na gaye (fetujou a choděj do podivnejch nočních klubů) a skoro nulovou psychologii postav – což zvláště u té hlavní vadí o to víc, že těžko odhalit, co si o ní člověk má vlastně myslet. Disk kromě úvodního protipirátského traileru (Prosím, stáhněte jej již z disků, je neúčinný, uřvaný a opruzuje slušné kupce DVD – piráti jej nikdy neviděli, dejte na mne.) a upoutávek na filmy Lovci draků, Kaktus, Poslední legie, Tlukot mého srdce se zastavil, Herbie Hancock a Blueberry neobsahuje nižádný bonusík, jenž by oko lačného diváka spatřiti mohlo. ()
Reklama