Peppermint frappé

Skvělá studie fetišistické posedlosti, jež se brání výstřelkům šedesátých let a sází spíše na sílu tradice (jež je však v jistém ohlledu kritizována), hlubokou psychologii a neextrémní formu. Vznikl tak snímek s nadčasovou platností a působivostí, jež je v prvním plánu dosti uvolněný, ale v podloží vzbuzuje silné znepokojení a smutek. I v tom je právě to něco bunuelovského, jež je v tomto snímku dedikovanému tomuto velkému tvůrci ne zrovna nejpřímočařejší cestou dosaženo - i v tom tkví jeho hodnota. (25.11.2012)

Carlos Saura Luisi Buňuelovi. Film, kterým uvádí do svého díla Geraldinu Chaplin a to hned programaticky: V dalších filmech jen naznačovaná dvojakost její postavy (srov. zvl. barvu vlasů ve "Stresu ve třech") je zde explikována na dvou protichůdných postavách, ponenáhlu se sbližujícíh v procesu vzájemné likvidace prostřednictvím ústřední mužské postavy, v jejímž nitru dlí ještě třetí Geraldina jako předobraz obou reálných. Nelze zjistit, zda onou záhadnou bubenicí byla Elena nebo Ana či nějaká jiná dívka, jen se mihnuvší a zanechavší hlubokou plodnou stopu jako "pravzpomínka". Nelze ani zjistit, zda tato dívka skutečně existovala nebo zda jde o falešnou vzpomínku, zhmotnělou z Juliánova nevědomí. Nezáleží na tom. Obraz bubenice je fascinující. Už proto není možné postavu Juliána vyčerpat definicí "manipulativní úchyl", byť jako takový je předveden mistrně a López Vázqez při jeho ztvárnění skutečně exceluje. Důležitější než psychologie jednotlivých postav (z nichž Juliánova je zde samozřejmě klíčová) je komplikovaný proces, který se mezi nimi odehrává. Ostatně pokud jde o zubařovu úchylnost, důraz je spíš na jeho normálnosti, spořádanosti, jakož i na tom, jak má všechny komponenty života pěkně srovnány - viz např. přechod z ordinace jedinými dveřmi do soukromí bytu, zde vedle sebe kulečník, domácí oltář, hambaté časopisy i veslařský trenažér - vše má své místo. Nic z mnou napsaného ale nemá popírat relevantnost komentářů kobejnova a Sandiegova. (Ostatně myslím, že i zastánci společensko-politické alegorie v exegesi Saurových filmů by si zde mohli právem přijít na své, museli by se však spustit hlouběji než obvykle.) O vysvětlení jistých typických specifik španělské filmové tvorby se pokouší troxor. Komentář PollyJean je mimo jiné cenný připomenutím některých výrazných motivů, s nimiž se setkáváme i v dalších Saurových snímcích. (28.05.2015)

další pamlsek servírovaný režisérem, tentokrát poťouchle věnován Bunuelovi. V prvé řadě José Luis López Vázquez i dvojí Geraldine hrají naprosto skvěle. A dál: ty překrásné drobnosti jako hrdinova podezřelá záliba v dívkách z luxusních časopisů a v dámské kosmetice. Ten jeho vycizelovaný byt plný starožitností (ehm, s výjimkou veslařského trenažeru před zrcadlem) v kontrastu s polozřícenými lázněmi a místnostmi plnými vzpomínek odsouzenými k zániku, místem jeho dětství, ze kterého zachránil pouze malou část, kterou vybavil naopak velmi moderně. A konečně ta záhadná vzpomínka na jednu dívku, která v něm utkvěla tak hluboko, že její znesvěcení tvrdě pomstí ... A pak Anna, nenápadná hrdinka, která z dokonalé submisivity na začátku filmu roste modelována jeho představami tak, až si přestáváme být jisti, zda ho už náhodou nepřerostla? Troxorova úvaha o vymezování se španělské kinematografie vůči francouzské stojí za zvážení. (14.05.2015)

Peppermint frappé, to je trojí identifikace: muže, společnosti a lásky (vše ve španělských politicko-sociálních specifikách doby). Vzdání poklony Hitchcockově díle Vertigu a španělskému režisérskému mistrovi Luisovi Buñuelovi (narozen v Calandě) je nabíledni. Zmiňují se rovněž následky represí Francova režimu. Ta zřetelná postižení niter by tomu odpovídala, podobně je to s kontrastem místní/světový či s následky střetu tohoto kontrastu, s vypořádáním se sebou samým. V souvislosti s Francovou dobou se Saurovi podařilo představit ženské postavení za frankistického režimu: emancipace byla rouháním, ba dokonce herezí, ženin stav směl být závislý jen na otci nebo manželovi, jinými slovy žena měla mít své místo v domácnosti a být mužovou ozdobou, a to zejména úspěšných mužů (to ostatně vysvětluje také ty hrdinovy obsese). Film se natáčel ve starobylém a malebném městě Cuenca, kde žil Saurův starší bratr Antonio, a Calanda je vskutku proslavená frenetickým bubnováním na Velký pátek. Carlos Saura opět stvořil poezii zdeformovaného mužského nitra. Nejsilnější zbraní poezie jsou obrazy kameramana Luise Cuadrada, jejich kompoziční rozložení, a kontrasty, bohatství detailů, barvitost, stylově (snad až dokonale) naaranžované prostředí. Jsou příznakem a výrazem emočního rozpoložení. Niternost, vášeň a touhy jsou vyjeveny v hudebním toku Luise de Pabla. Deformace mužského vnitřního světa je identifikována, uchopena, rozervána a nakonec poražena skrze objekt té své vlastní posedlosti, neboť ve skutečnosti žena je vítězem situace (i přes nepochybné manipulování mužem). Hlavním objektem zájmu je Elena (pozoruhodná Geraldine Chaplin, rovněž v rolích pasivní zdravotní sestry Any a předmětu touhy bubenice z Calandy), "cizí", kosmopolitní element v provinčním světě. A tak vznikla představa, touha, posedlost. Fascinace živoucností a vášní, "cizokrajností" a zbožštěním. Hrdinou příběhu je Julián (velmi dobrý José Luis López Vázquez), úspěšný muž, radiolog s velmi soukromým životním radiem. Touha se však stane posedlostí a předmětem seberealizace za každou cenu. Důležitou, ale rovněž poslední zaznamenáníhodnou, postavou je Pablo (zajímavý Alfredo Mayo), Elenin choť a Juliánův přítel od dětského věku. Úspěšný muž má zde světáčtější povahu, a soupeření ho vlastně nikdy neopustilo. Peppermint frappé: alegorická podstata je obecná, estetické a poetické rozložení naopak uchvacující. Výjimečně zneklidňující pohled do vnitřního světa člověka. (23.09.2022)

Kdybych předem nevěděl, že jde o film Carlose Saury, vsadil bych se o sud peprmintového frappé, že autorem je Luis Bunuel... Tento snímek je jiskřivým svědectvím, že posedlost jednou černobílou představou a láska k ní může mít v pravdě destruktivní vyvrcholení. V hlavní roli nevyzpytatelná a svůdná Geraldine Chaplin jako Elena a zdaleka ne tak atraktivní José Luis López Vázquez v roli konzervativního nábožensky založeného lékaře, pro kterého je právě Elena ztělesněním onoho přízraku. Kdo má rád Buńuelovy filmy, přijde si rozhodně na své! Mě tenhle snímek docela dostal, ale původně zamýšlených pět hvězdiček dám případně až po druhém zhlédnutí. (31.08.2006)