Doupě

"Předchůdce" Hořkého měsíce opravdu ne. Oba filmy samozřejmě lze srovnávat - a výsledkem je, že musím Hořkému měsíci ubrat hvězdičku, protože Doupě je úplně někde jinde. Ovšem "kde" vlastně je, není snadná otázka. Proto bych jakýkoli pokus o výklad začal prostým popisem "doupěte": (jím postavená) betonová pevnost v pustině, plná (jí přineseného) zděděného starožitného harampádí, uloženného bez ladu a sladu ve sklepě, kam se k němu "nevědomky" sestupuje, aby postupně nahradilo nevkusné moderní zařízení obytné části, což má mimochodem zničující důsledky. Odtud lze vést výklad buď v souladu se standardní psychoterapeutickou symbolikou domu a považovat manželský pár za obraz jediné osoby, nebo v souladu filmem samým jako spolunažívání ve skutečném manželství, přičemž však míra obecnosti, již záhodno zvolit, je značně nejistá. Tomu prvnímu, co se nabízí, totiž krizi (resp. vyprahlosti či vyprázdněosti) vztahů v pseudoracionalistní kapitalisticky orientované buržoazii, bych se raději vyhnul a poukázal spíše na fakt, že jsme stále ještě v katolicistním Frankově Španělsku (ačkoli se obé nevylučuje a film sám si o prvoplánově společenský výklad namnoze říká - ostatně psychoanalitický výklad není se všemi těmi jeptiškami a internáty o nic méně prvoplánový). Skutečnost, že celý děj sestává ze hry, hraní si na něco, dává Doupěti význam průhledu do problému identity, a to právě ve vztahu - tento prvek vrcholí v momentu, kdy Tereza na Pedra plivne; zde totiž nejde především o střet s mužským vnímáním ženy jako (sexuálního) objektu, nýbrž o střet s nahlédnutím, že osoba člověka je pro druhého navenek vždy objektem obdařeným jistými, takovými či onakými rekvizitami. Co jsem tedy já, co opravdu jsem já jakožto já? Pokud jde o závěr, na ten bych radil nepohlížet jako na výsledek toho, co k němu směřuje, ale spíše naopak jako na předem danou hotovou věc, která určuje to předešlé. Ne však v tom smyslu, že by Tereza na něco takového předem pomýšlela - zase naopak berme v potaz, že se nám v rychlém sledu nabízí vlastně trojí varianta konce. Zcela finální záběr (pět let stará fotografie) pak obrací pohled kamsi na začátek, takže těch pět potomních let může být jakýchkoli a konce všelijaké. Film lze také s požitkem sledovat jako experiment o tom, že když si dva lidé vypůjčí pár rekvizit z Dalího obrazů, mohou zažít docela zajímavý a vzrušující víkend. Komentáře: Pollyjean (souhlasím), Sandiego (převážně nesouhlasím), Chizkijáš (upřímně lituji). Caym vede pěknou řeč, která se však podle mne s filmem zcela míjí. (02.03.2015)

Psychodramata rozehrávaná v neúnosné krizi a přetlaku frustrovaného manželství, nebezpečná hra, která zachází příliš daleko a její opětovné setkání s čirou realitou potvrzuje příliš skutečná vystřelená kulka. Chaplinová zde předvádí neuvěřitelný herecký výkon v plném nasazení, škoda že vyznění trochu oslabuje dobově módní psychoanalytické podloží, které trochu rozmělňuje pronikavou a drásavou analýzu izolovaného a nenaplněného manželského soužití střední buržoazie, která však především po započetí "víkendu bez služebnictva" nabývá až ďábelské gradace. (11.02.2013)

Režisér Saura na LFŠ řekl, že tento experiment diváci buď milují nebo nenávidí. Já se hrdě hlásím k první skupině. Výborná je atmosféra stále podivnějších a úchylnějších hrátek emocionálně vyprahlého manželského páru, v níž nikdy nevíme, co vzápětí příjde. Jediné co tušíme je to, že to celé nedopadne dobře... Doupě je odpovědí na otázku, proč se mi nelíbilo tematicky podobné Godardovo Pohrdání. Právě proto, že jsem věděl, co čekat a film mě ukolébal do letargie, což se Doupěti nemůže stát. Jakmile si zvyknete na nějakou hru, snímek skočí jinam. Sugestivní film, navíc se senzační Geraldine Chaplinovou v hlavní roli. (31.07.2012)

Při sledování toho filmu jsem si hned vzpoměl na Posedlost. Doupě je totiž podobná, těžce psychotropní záležitost, která není rozhodně určená pro slabé povahy. Jenom s tím menším rozdílem, že tady přece jen herecky exceleuje Geraldine daleko víc a svého filmového partnera nechává a o dost za sebou. Jinak nemám skoro vůbec co vytkonut, hlavně scéna s kraby byla velmi, ale velmi působivá. (12.08.2014)

Doupě je jednak alegorickou konfesí o stavu i traumatech španělské společnosti za klerofašistické nadvlády frankistického režimu, a jednak svébytnějším pokusem o překonání manželské krize. Carlos Saura se dobírá anti-emancipovaného postavení žen, hospodářského zázraku, jenž vedl k prosperitě a modernitě, a rovněž společenských dogmat, vycházejících z římskokatolických imperativů. To všechno vytváří hluboké kontrasty a často nesmiřitelné konflikty, neboť vnější i vnitřní světy jsou rozpolceny mezi modernizací (ta je v úzkém sepjetí s liberalismem) a středověkem (tj. tradicionalistické předsudky totalitních klerofašistických doktrín, jež se vlastně modernizačním procesům ze všech sil brání). Na jedné straně je pokrok, na té druhé dogma (politické, náboženské i společenské zároveň). Saura traumatickou přítomnost lidského života a vnitřních světů tehdejší doby španělské společnosti otiskl do úpěnlivé snahy vymanění se z manželské krize. Konflikt starého s novým vede k vzájemnému odcizení (byť jedno v druhém našlo jisté zalíbení), láska s nenávistí mají nejasné, ba dokonce nerozpoznatelné hranice, skutečné oboustranné porozumění je nemožné. Saura opět stvořil bytostnou poezii, kde obrazy Luise Cuadrada pečlivě zinscenovaly každičký verš do nejmenších podrobností kontrastů a konfliktů. Rozmístění a textura, starožitnost a moderna, žena a muž, realita se mísí se snovou vidinou i praobrazy nevědomí. Nakonec se zdá, že dogma, které náhodou nesměřuje vzhůru, ke vznešenosti a ušlechtilosti člověka, předznamenává lidskou zkázu. Doupě je komorním dramatem pro dva: Teresu (pozoruhodná Geraldine Chaplin) a Pedra (dobrý Per Oscarsson s hlasem Jesúse Nieta). On je velmi úspěšným a bohatým mužem, který svůj úspěch vyznačuje modernitou. Ona je ženou úspěšného muže a její přesvědčení pevně vězí v poutech římskokatolických dogmat. Doupě je ojedinělým filmovým požitkem, je nejbytostnější poezií člověka, nesmiřitelného konfliktu pokroku se středověkým náboženským myšlením. Nejde tady ani tak o surrealismus jako o symbolismus. (27.09.2022)