Elisa, môj život

Elisa je ten typ umeleckého filmu, ktorý vás zo začiatku asi nebude baviť, ale postupne mu začnete prepadať a po jeho konci si ho budete chcieť pozrieť znovu. Aby ste si napríklad vypočuli znova všetky dialógy a monológy a zapojili ich do vašej teórie, poprípade ste si ju popreli a prišli na inú. Fanúšik filmových symbolov bude sledovať veci, ktoré sa vo filme objavia viackrát a tým pádom rozmýšlať nad ich významom. To je podľa mňa tá skutočná filmová zábava. Lenže tento film bohužiaľ v televízii nikdy neuvidím, takže je vo hviezdach, kedy ho uvidím znovu. K plnému hodnoteniu sa prikláňam vzhľadom na fakt, že je to jediný film, kde mi je Fernando Rey sympatický. No a aby som nezabudol, tak ja som za ten dialóg spisovateľa so svojou postavou (alebo podobnú variáciu v tomto zmysle). (30.07.2014)

Před projekcí jsem se dozvěděl, že Saura čerpá s Bunuela a Bergmana - souhlasím - Bunuelova snovost, prolínání realit a nerealit (upřímně řečeno v poslední části filmu jsem již neměl ani sílu šifrovat co je realita a co nikoliv a co jaký symbol představuje) / Bergmanova pochmurnost a cit pro nahuštěné dialogy. Ale ani Bergman ani Bunuel nepatří vyloženě mezi "lehké" režiséry. A podle mého prvního setkání s Carlosem Saurou si dovoluji tipovat, že u něj se bude jednat o totéž - Eliso, můj živote je pozoruhodný film s mnoha výbornými momenty (Elisa a Antonio a jejich rozhovor v autě, zmíněné snové pasáže aj.), ale velice často také nudí. V závěru už jsem jen cynicky čekal, kdy otec skoná. Celkově - alespoň pro mne příliš rozvláčné, dlouhé, bezdějové...ale zajímavé. (13.05.2009)

Dosť náročný film na sledovanie, keďže to prelínanie reality s fikciou je niekedy až nerozpoznateľné a k tomu ešte aj tá dĺžka a rozvláčnosť filmu si vyžadujú od diváka veľa sústredenia. Ja som sa síce sústredil, ale aj tak ma to až tak nechytilo, aby som hodnotil nadpriemerne. Herecké výkony však určite stoja za povšimnutie. (19.01.2011)

Vzpomínám si, jak jsem kdysi po skvostném Cría cuervos šel zvědavě do Ponrepa na tenhle Saurův film, a jak jsem byl pak z něho trochu rozpačitý. Těšil jsem se na další těžkomyslnou melancholickou pecku ale přišlo mi, že Elisa už není tak silný film jako ten předešlý, respektive zdál se mi méně poetický, více roztříštěný... S odstupem času myslím, že jsem mu trochu křivdil, ale nic naplat, mou srdcovkou prostě není a s tím už teď nic nenadělám. Každopádně ale Geraldine Chaplin podává fantastický výkon. To, jak se v otcově venkovském domě, už coby dospělá vdaná žena, rázem proměnila v malou poslušnou usměvavou tatínkovu holčičku, držící se ho při procházkách za ruku, bylo sladké. A jak už to u podobných filmů bývá, jeho výraznou stránkou je i hudba - v Elise se celým filmem nese překrásná Satieho klavírní skladba, několikrát zazní i jedna nádherná francouzská barokní árie a hned na úvod se divákovi do hlavy hluboko zaryje chytlavá renesanční melodie. (23.01.2015)

Nádherně nejednoznačná filosofická báseň, ve které si divák může při sledování vybrat rovinu interpretace. Buď jde o dialog spisovatele se svou postavou, nebo ponor do myšlenkových světů dvou kdysi blízkých, dnes však odcizených lidí, kteří uvažují o opětovném setkání (prolnutí konce se začátkem) z důvodu krize a nemoci, nebo jde o myšlenky umírajícího otce naposledy se setkávajícího se v myšlenkách se svou dcerou, anebo o reálné setkání odce a dcery na venkově. Bohužel přes veškerou filosofii a prolínání vnitřního a vnějšího světa je film nejsilnější v realistických scénách - třeba rozhovor s manželem a následný výbuch pláče. I tak jde o umění v nejlepším slova smyslu. (20.04.2011)