Pán času

Esence jedenáctého Doctora napěchovaná do jediné hodinky. Jestli před Moffatem někdy stála opravdová výzva, byl to narozeninový Day of the Doctor. A jestli před ním stál úkol, při kterém člověku hrozí nervové selhání, bylo to psaní dalšího pravidla-měnícího kousku, který musí něco rozřešit, něco uzavřít, něco rozehrát - a hlavně dojmout. Pro někoho je z toho nesledovatelná matlanice, která je jen stínem duše, kterou seriál měl během působení Matta Smithe. Pro mě, i přes to, že Jedenáctka nikdy nebude mým srdcovým hrdinou, jde (možná právě díky tomu) o dokonale slzopudnou, nostalgickou i napínavou tečku. I will always remember... (26.12.2015)

Jak v narozeninovém, tak ve vánočním speciálu přibylo zvratů a hlavně změn veškerých pravidel tolik, že by to jindy vystačilo minimálně na dvě sezóny. Já ale obě epizody hltal hned při několika projekcích a o to těžší úkol stál před celým týmem v čele s nově příchozím Capaldim. A nutno říct, že klopýtající úvod v podobě Deep Breath mu úlohu zrovna neulehčil. Stejně jako minulý, tak i osmý rok překvapuje tím, že epizody, které na papíře vypadají nejlépe, nakonec fungují jen napůl (prostřední dvojice The Caretaker a Kill the Moon) a naopak ze zdánlivě bezvýznamných výplňovek se stávají události, o kterých nadšeně vyprávím ještě celé týdny (Flatline a překvapivě i pro většinu diváků problematická In the Forest of the Night). Moje váhání nad tím, jestli Dvanáctkově úvodní anabázi více sluší přívlastek "nadprůměrný" nebo přece jen "úžasný" tak ke druhé možnosti definitivně překlápí dech beroucí finále. V něm Moffat zavírá ústa všem nevěřícím, nepokouší se brzdit živelnou Missy a pomocí Clařiných nafukovacích očí znovu dokazuje, že tenhle seriál vážně není (jen) o bláznovi v budce. (14.05.2024)

Probuzení. Osmá série byla plná náznaků Dvanáctkových možností, ale v poslední chvíli se vždycky ucuklo a Capaldi zůstal v poloze většího či menšího mrzouta, kterého není těžké mít rád, ale vyloženě milovanou regenerací není. Až o Vánocích je z něj právě takový Doctor, kterého potřebuji a který díky pár upřímným zasmáním zůstává hned po Tennantovi nejoblíbenější tváří milovaného cestovatele. Že se tomu tak děje ve velice chytré podívané okořeněné gradovaným překvapováním diváka a za asistence příjemně mrazivých nepřátel, je jen dalším důvodem k nejvyššímu hodnocení. Vánoce to nebyly poslední, ale kdyby opravdu byly, jen těžko mohly být naplněnější. (27.12.2015)

Who's been stealing my nightmares? Byl to Steven Moffat, Doctore, a kradl tak důkladně, že výsledkem je nejlepší série za pořádně dlouhou dobu. Peter Capaldi dokáže rozdávat úsměvy i husí kůži a jeho čím dál výrazněji polidštěná regenerace mě fascinuje záběr od záběru víc. Když je navíc způsob vyprávění stylem dvojdílů dokonale funkční, ať už jde o velkolepé dalecké dobrodružství, nečekaně politicky průraznou debatu se Zygony nebo zamyšlení nad nekonečností časoprostoru po boku tajemné Ashildr, je zážitek takřka dokonalý. A když rozpoutá hlavní hrdina v brilantně gradovaném násobném finále opravdovou bouři, je dokonalý už úplně. Tenhle seriál má sílu v srdci pořád nezdolnou. Možná právě proto, že má ta srdce dvě. (14.05.2024)

It's like loving the stars themselves. Komedie chvíli dobrodružná, chvíli romantická, chvíli situační a nemalou chvíli i nepokrytě ztřeštěná - a celou dobu zakrývající věc neutajitelnou. Totiž to, že setkání Dvanáctky s River je tím nejupřímnějším slaďákem, jehož pravá síla je v nostalgii a v tom, co všechno tihle dva prožili, ať už zrovna hráli spolu nebo proti sobě. Dost možná nejlepší epizoda s Alex Kingston, kterou Steven Moffat dlouho odmítal všem naléhajícím fanouškům napsat, ale já stejně nevěřím, že ji někde v hlavě neměl rozmyšlenou dlouhé roky dopředu. (27.12.2015)

Některé ságy nedokážou podat vývoj superhdiny ani v trilogii tak přesvědčivě, jak to Moffat zvládne během pouhé hodinky. Roční doctorovská absence v kombinaci s typově dokonale obsazeným Chatwinem, Capaldiho steskem v očích a obvyklé hravosti může za to, že i když se jedná v konkurenci několika posledních let o rozhodně nejslabší speciál, optimistickou a komiksovou náladu rozlil u nás doma naprosto spolehlivě. (27.12.2016)

Moffat se loučí a chce se loučit ve velkém. Znovu si bere pod svá křídla všechny ikonické zlosyny a stavuje se za Daleky, Kyberlidmi nebo za Missy a uzavírá spoustu kruhů. Nechce za sebou totiž nechat otevřeného vůbec nic a možná právě proto nestíhá kolem hned dvou letošních společníků naplno rozehrát delší linku a spíš je nechává být milými přihrávači. U Bill to funguje po vypravěčské a příběhové lince hlavně v úvodu a v závěru, Nardole se z trochu nečitelného tvora stal spolehlivým odlehčením každé situace. A Doctor sám je v Capaldiho lehce vyčerpaném, ale o to odhodlanějším podání dokonalým vzorem a nemít Davida Tennanta v nejužší herecké špičce, byl by to právě Peter, kdo by byl bez zaváhání mým nejoblíbenějším cestovatelem. Na vlastním diváckém zážitku pozoruji, že už jen těžko dokážu být kritický k jednotlivostem i celku a ať se řeší trezor, Mniši nebo závěrečné velkolepé dobrodružství na obří lodi, nevidím chyby a jen žasnu nad tím, kam se ještě Tardis může vydat. A pořád mi nějak nedochází, že se v jedenácté sezóně dočkáme velké změny. Legendární I don't want to go už dlouho nebylo takhle aktuální a jeho milé použití ve finále mě jen těžko připravuje na to, co musí přijít. (14.05.2024)

Children can hear your name. Odchod éry legend pomaloučku a polehoučku. Přátelsky a mírumilovně laděný díl, kdy se nevyhnutelná regenerace neodehrává v náladách smutku, ale ve střídání nostalgie, pomrkávání a usměvavých slz. Peter Capaldi mi přirostl k srdci ještě mnohem více, než jsem před pár lety čekal a jakkoli jsem se první scény Třináctky nemohl dočkat, neloučí se mi s jejím předchůdcem vůbec lehce. Ba co hůř, pořád mi nedochází, že u nových epizod nebudu vídat jméno Stevena Moffata. Tvůrčí génius dal moderní éře pevnou tvář tajemna a strachu a v posledních šesti sezónách také pokaždé sevřené téma a koncept "pevně daného zmatku". Snad právě proto, že samotná poslední epizoda se tak netváří, je těžké pochopit, že nastává mnohem větší revoluce, než když se svého času loučili Davies, Tennant a spol. O to dojatější jsem, že onen konec všichni zúčastnění vítají s očividným úsměvem. (02.01.2018)

Kdysi se povídalo, že s příchodem Moffata za kameru a Smithe před ni seriál prochází jistým restartem, ale nikdy jsem podobné teorie nepochopil. Chápu je až teď, když se o pár let později objevily znovu s novou regenerací Doctora i hlavního scénáristy. První případ je překvapivě tou nejmenší změnou. Jodie Whittaker je kouzelná, odvážná, praštěná, geniální a dost často "tennantovská", takže jsem při každém jejím monologu nebo typické doctorovské frajeřince blažený. Nečekanou změnou je ale koncept, kdy je hlavní postava (i netradičně vysokým počtem společníků) víc než kdy dřív součástí kolektivu než extravagantním sólistou. Kouzlení sonickým šroubovákem v hodině dvanácté a spousta nesrozumitelných technicko-mimozemských drmolení s tím spjatá samozřejmě nechybí, obojího je ale nejméně v celé historii moderní éry. Chris Chibnall jako nový showrunner totiž zkouší stejnou měrou bavit jako vzdělávat a vychovávat. Mně podobný přístup nevadí, naopak, zkoušet po Moffatovi překonat velkolepé zkázy, plány a konflikty natažené klidně přes celou regeneraci, by bylo zhola nemožné. Pro moderní zmlsané a věčně negativně nastartované publikum se ale jedná o rudý hadr. Na to, že seriál odjakživa hlásí mírová poselství a zakládá si na tom, že je jedno, jak kdo vypadá a kam v životě míří, už se v tu chvíli zapomíná, protože v tomto případě se důležité myšlenky říkají na přímo a scénáristé je většinou nezaobalují do výpravných kulis. Zatímco nejen zdejší hodnocení tak v jedenácté sezóně zarážejícím (a co si budeme povídat, zaujatým) způsobem pokulhává, mně právě lidumilná Rosa, sociálně kritická Kerblam! nebo příjemně feministická The Witchfinders krásně zapadá do toho, co od dobrodružství v prostoru a času očekávám. Přes všechnu moji chválu se ale paradoxně jedná o nejslabší sezónu od Ecclestonových eskapád. Jakkoli mě baví všichni společníci (hlavně Graham), Jodie na samém startu potvrzuje, že je správnou volbou a povedl se i výběr nového skladatele, nejednou mě zamrzelo, že se až na výjimky a pár nenápadných zmínek nejedná o souvislý příběh. Rodinná linka se sice nenápadně vine více epizodami, ale jinak se skáče čistě epizodicky, ať už do minulosti, do budoucnosti nebo zpět do ozvláštněné současnosti. Žádný díl není špatný (jediný, který mě vyzněním minul, byl Demons in the Punjab), ale nejednou je dobrá myšlenka dotažena do ucházejícího nebo příjemného konce a jen málokdy do vyloženě prvotřídního. Nevadí to, bavím se spolehlivě a roční pauza mě tuze mrzí, ale zároveň moc dobře vím, že to jde ještě o třídu lépe. (14.05.2024)

Není lehké si zvyknout a po sezóně historie, satiry a chvílemi až školometského výkladu je tu speciál, na kterém je nejzvláštnější, že vůbec není speciální. Vážně, je tu tradičně hodně rodinného trápení a upevňování vztahů v hlavní skupině a zbytek je epizodická, nevybočující, ale naštěstí i zábavná a dobrodružná novoroční podívaná se sněhem, akcí a známými nepřáteli. Po érách Daviese a Moffata snad ani není možné vystoupat tak vysoko a Chris Chibnall dobře věděl, proč se pozici hlavního tvůrce tak moc zdráhal vzít. Potenciál ale rozhodně má a nejen díky Jodie Whittaker má jeho období čím dál zřetelnější tvář. (14.05.2024)

Návrat do časového víru naprosté divácké spolehlivosti. Přešlap je tentokrát jen v dobře mířeném ekologickém poselství, kdy v epizodách Orphan 55 a Praxeus chybí u moralizujících monologů na téma zničené planety už jen blikající žárovička při výchovných sděleních. Jenže všechno ostatní si nejen v porovnání s minulou sezónou dokonale sedlo. Dlouhodobá linka s ikonickým záporákem, nervy drásající gradace jednotlivých zvratů, divácky oblíbené tajemno či duchařiny, spousta vesmírné akce a nakonec i pořádně velkolepé finále s davovými scénami nebo přílety obřích lodí, tak jak to známe ze starých časů. Vzhledem k neúnavné Jodie, která dokáže rozjívené a o to více pak i utišené momenty vytěžit na maximum a Grahamovi, mile usazenému do dědkovsky nechápavé role, si troufnu i nenápadně nadhodnotit. Radost z toho, že můj milovaný seriál pořád nekončí a vrátil se na vrchol, je totiž obrovská. (14.05.2024)

Čím dál odvázanější, větší a hlavně sebevědomější. Návrat největšího vesmírného svůdce je přátelskou nahrávkou vytrvalým fanouškům, která se dala využít ještě důkladněji, ale i takhle jsem se u ní nasmál jako u Doctora už dlouho ne. Víc než kdy jindy mě mrzí místní zapálené brojení proti hlavní hrdince, její představitelce, jejím společníkům a vlastně všem zúčastněným. Nechápal jsem to nikdy a u takhle bezelstného dobrodružství se skvělou pointou už to nechápu vůbec. Two hearts. One happy. One sad.  (14.05.2024)

Až ve svém třetím roce se Doctorka dostala tam, kde by si ji zbytky fandovské základny přály. Do mého milovaného Liverpoolu! Ehm, chci říct... Do pravého vesmírného dobrodružství, nataženého na celou (byť kratičkou) sérii. A když tedy v šestce epizod o Flux má jít o osud obrovského množství lidí, ras, planet nebo galaxií, tak ať to stojí za to a staví se všichni možní ikoničtí nepřátelé. Možná jde jen o rozevlátou space operu, ale já na právě takovou čekal a i když ze žánrových mantinelů tentokrát nikdy nevybočí, za jinou bych ji nevyměnil. A tuhle váhavou, citlivou, ohleduplnou i pochybující hrdinku budu mít vždycky rád, protože ze všech dobře známých regenerací je tou nejméně dětinskou, rozšafnou, sebevědomou, ale právě díky tomu v mnoha ohledech nejohleduplnější a nejpochopitelnější. I kdyby měl odkaz její éry být jen takový, mně to k překvapivě dojaté spokojenosti stačí. (14.05.2024)

Daleks do not store stuff. Bylo by více než zvláštní, kdyby byl koncept časové smyčky v whoniversu něčím novým. A také že není. Přesto funguje jako nečekané osvěžení i na minimálním prostoru, s příjemně kulometným tempem, pořádnou várkou zvratů a hlavně s Tardis v důležité roli. I v klaustrofobicky se vyvíjející zápletce je Doctorka lidumilným motivátorem, co nejde pro milé slovo daleko, byť je při tom tentokrát trochu doslovná. Je to ze strany scénáře sázka na jistotu? Ano. Dojímá mě to? Rozhodně. (14.05.2024)

Dle hodnocení druhá nejhorší epizoda celého seriálu a zdaleka nejvíce odsuzovaný speciál, který v sobě nemá speciálního nic, ani opodstatnění, proč vyšel právě na velikonoční svátky, ale přesto mám pro něj slabost. Snad protože je to pirátské dobrodružství, kterých nikdy není dost, snad protože mě na tomto světě bavila jeho chatrná pravidla, snad pro humor, který se nebojí v rozhodující chvíli trochu to napětí shodit. A třeba jen protože Mořští ďáblové vypluli na moje narozeniny. Something's missing. No ship, Sherlock! (14.05.2024)

Nobody else got to live our days. Poslední díl jakékoli éry mě pokaždé přivádí to těžké nostalgie a na ambicích nebo příběhu mi záleží vždy až ve druhé řadě, to přiznávám. Chris Chibnall ve svém posledním velkém finále není ani přes pár vousatých cameo roliček tak rekapitulující, jako byli jeho předchůdci. Není ani tak filozofující, je jen smutný. Ano, je tu úhlavní nepřítel, který si tanečkem a grimasami krade každou scénu, je tu spousta výpravné sci-fi i pro tuto éru příznačného rodinného objímání. Ale je tu spousta stesku a touhy, aby věci mohly být jinak a aby nemusely končit. Psal jsem to už několikrát, napíšu to zase. Jodie Whittaker byla úžasná, nedoceněná a pro mě opravdu srdcová. Nemyslím, že se ještě někdy vrátí, ale z každého jejího výrazu čišelo, jak má roli ráda a jak v ní nechává úplně všechno. I proto jsem na konci Moci Doktorovy uronil pár překvapených slz, protože i s vědomím toho, co se chystá jako začátek další kapitoly, jsem se s ní loučit vážně nechtěl. (14.05.2024)

Once upon a Time Lord. Patřím k menšině, která si užila Chibnallovu éru a která zbožňovala předchozí regeneraci, ale nebudu lhát. Stačí prvních pět minut, první poťouchlý dialog a mám pocit, že je rok 2008 a seriál právě prožívá svoje když ne nejlepší, tak alespoň nejemocionálnější období. Vykulená dvojka Tennant-Tate je pokladem, jehož nalezení se kdysi zasloužilo o nejráznější nárůst fanouškovské základny a jejich návrat je jako balzám na duši. Strach o to, aby atmosféra byla tak silná a zároveň praštěná jako kdysi je podpořen nevědomím, kam se vesmírné dobrodružství může vrtnout, kolik dramatu si bude chtít staronový tvůrce Davies na úvod dovolit a jak moc bude riskovat pošlapání vlastního odkazu. A samozřejmě se, světě div se, komentuje i gender a sexualita. Autorem je Russell T. Davies. Člověk, který vymyslel Jacka Harknesse a celý Torchwood. Pokud vám pořád nic nenaskakuje, zaspali jste svůj vlastní fandom, gratuluji. Ale škoda kroutit hlavou, balanc tady vyšel na jedničku, a jakmile hlavní hrdina poprvé dramaticky zahuláká, jsem doma. Mírumilovná rodinnost, překvapivý zvrat naroubovaný šikovně na roky zapomenutou mytologii a slovní přestřelky, při kterých se nelze než odevzdaně uculovat. (15.05.2024)

Was it me, or was Isaac Newton hot? Čirá radost z dobrodružného vyprávění, až divadelně přesného herectví plného nejjemnějších nuancí a nezaměnitelného pocitu napětí, když divákovi ve zcela běžné chvíli najednou dojde, že vesmírné sovy najednou nejsou tím, čím se zdají být. Slabší triky se dají snadno odpustit ve chvíli, kdy zavzpomínám na Tennantovu éru a onu makabróznost tělesných efektů, spjatou s jeho děsivějšími epizodami. Minimalistický díl a přitom esence seriálu v jednom. (15.05.2024)

Z narozeninových speciálů nejslabší, ale jen protože by si zasloužil pořádnou dvouhodinovku. Protože má všechno. Malá pomrknutí z dávné minulosti, zlověstného nepřítele, v jehož kůži si Neil Patrick Harris vychutnává každou repliku, slzy, radost a samozřejmě - nebyl by to finálový díl, aby tu nebylo i ohýbání pevně daných pravidel a překvapení, po kterém jen vyjeveně zírám na obrazovku a jsem rád, že si ze mě a z diváckých očekávání Davies potutelně dělá legraci. Nejúlevnější je ale pocit z poslední desetiminutovky, z nalezení nečekaného klidu, ze smíření, které nikdy nemělo přijít a přesto tu je. Chichot je proto na konci zážitkem nejen odpočinkovým a rodinným, ale téměř až terapeutickým. Děkuji za tenhle trojlístek pro štěstí. Nemyslel jsem, že ještě někdy DoctorDonna zavítá na obrazovky, takže se jen blaženě usmívám, že jsem mohl být u toho. I've never been so happy in my life.  (15.05.2024)