novoten

There is only one Tree Hill. And it's MY home.

Od fantazií k realitě, od pacientů k doktorům a od nezvladatelného smíchu k upřímným slzám. Pravá perla, kterou jsem zkrátka měl najít. Navíc Perry Cox je tou nejživotnější a nejobdivuhodnější sitcomovou postavou, co znám.

1. série - 70% - Jelikož bylo jasné, že postupem času by v Sunnydale začal být pouhým přihrávačem a zároveň se v jeho postavě skrývalo hodně možností, bylo oddělení Angelových osudů od zbytku party tím nejlepším možným řešením. V první sérii toho ale zatím chybí dost, zejména výraznější dlouhodobá linka. V porovnání s paralelní čtvrtou sérií Buffy pak epizodičnost obzvlášť překvapí. Dalším problémem je skupinka kolem hlavního hrdiny. Místo hlavního parťáka je vzhledem k nečekanému odchodu trochu problematickým postem a Wesley ve svých angelovských začátcích vypadá stále stejně groteskně. Cordelia bohužel zatím jenom střídá polohy otravná / materialistická / nechápavá / soucitná, ale už samotný závěr se zablýskl v předzvěsti lepších časů. A konečně pozitiva? Angel! David Boreanaz by mohl jenom mávat kabátem a smutně se dívat do kamery a fungovalo by to. Ať už se mu něco nelíbí nebo si jenom vzpomene na nedávnou romanci, divákovi nezbývá než s ním všechno prožít. Nejvíc to je vidět v dílech, kdy se oba seriály provážou a ať už je to I Will Remember You, která plní sny všem fanouškům B+A, nebo Five by Five, která znovu o něco prohlubuje zvláštní vztah k Faith, vždy z obrazu téměř tečou emoce. A k záporákům - Wolfram & Hart vypadají dobře, jednají úlisně a zákeřně a v samém závěru vystrkují hodně nečekané drápky. Ano, byly díly, které jsem prozíval, ale Buffy také svého času nezačínala na první dobrou. A vzhledem k tomu, jaká velkolepá fantasy se z Angela nakonec vyklubala, pár prvních klopýtnutí rád odpustím. 2. série - 90% - Přichází nepřítel, proti kterému není obrany. Někdo, kdo si vás omotá kolem prstu a vy nebudete vědět, zda ho nenávidět či zbožňovat. Angel kvůli němu prolíná minulost s přítomností, odvrhuje stále víc ze svého současného bytí a dostává se na pokraj propasti, ze které už by se nikdy nemusel dostat. Pokračování Angela nechává své začátky daleko za sebou. Už proto, že nikdy není jasné, jestli dostanu temnou podívanou z rozervané duše nebo klasickou vyšetřovačku jako za starých časů. A za nápad udělat ze závěru sezóny místo stupňovaného finále čtyřdílnou dobrodružnou podívanou, by parta kolem Josse Whedona zasloužila snad nějakou cenu. 3. série - 100% - Minulost přináší budoucnost. Starý nepřítel, nový nepřítel, nečekaný nepřítel a jeden překvapivý motiv naděje na vykoupení, opředený ale tolika sítěmi, až se skoro tají dech. Hyperion se tak definitivně stává místem, kde chci pracovat. A to nejen protože není nic lepšího, než zvraty, po nichž je jasné, že hlavní dějová linka už nikdy nebude stejná. Angel tímto definitivně vystupuje ze stínu Buffy a k mému neskonalému překvapení ji v několika ohledech i překonává. Může za to právě ona všude-se-rozlézající temnota. I v Buffy se často dějí špatné věci, ale když se tady objeví motiv potenciální zrady z vlastních řad - to je ten moment, který diváka naprosto ochromí. A způsob, jakým končí finální díl, dává tušit příběh ve stylu nefalšovaného tragického dramatu. 4. série - 100% - Vrchol, neštěstí, zmar a zase vrchol. To, co přináší první polovina sezóny, tedy drama, ve kterém pro šťastné konce není místa nazbyt, je bez nadsázky tím nejlepším, co svět Angela a Buffy kdy nabízel. Překvapivá odhalení prokládaná vtipem, stupňovanou apokalypsu, pár návratů a dialogy propracované tak, až mráz běhá po zádech. Když se ale objevují milované charaktery a přichází nečekaní nepřátelé, je to znamení blížícího se osudu. Jakkoli jsem si na finálního nepřítele musel chvíli zvykat, s odstupem už není co vytknout. Ale nebyl by to Angel, kdyby na konci všeho nečekala pointa. A to ne pointa ledajaká, ale hned vysvětlení a nepřímé šokující zakončení předchozích čtyř let. Epizoda Home je tak troufalým a neskutečně odvážným skokem do neznámých vod. Až pátá sezóna ukáže, kam nás může přivést. 5. série - 100% - Jáma lvová se otevřela, hrdinové do ní kráčí s hlavou vztyčenou a hranice toho, kam může dospět jeden malý příběh, jsou posunuty na maximum. Od chvíle, kdy se na nové střední poprvé objevila blondýnka s kolíkem, uplynulo dvanáct sérií, ať už právě v Sunnydale nebo v Los Angeles. A na konci toho všeho je její nenápadný zadumaný ochránce, kterému by právě v pilotním díle Buffy takhle bohaté osudy nepředvídal snad nikdo. A ať už finální (a nejlepší) várka epizod pokouší přímo smrtícím způsobem divákovu bránici ,nebo ho ničí odchodem hlavní postavy, na který nelze být jakkoli připraven, v celé sérii jsem ani na chvíli nepochyboval, že všechno vždycky směřovalo právě sem. K pointě všeho vyprávění, k sebrání posledních sil. K poslednímu vzdoru, jedné deštivé noci, tam v zadní uličce za Hyperionem. A právě to dělá z Angela legendární seriálový monument.

1. série - 70% - Do městečka Sunnydale přijíždí malá, přidrzlá a vyvolená blondýnka, aby bránila nevinné občany, potírala zlo, dělala vrásky svému pozorovateli, tančila v místním klubu a obdivovala tajemného drsňáka. Ten nejvzácnější nadpřirozený poklad začíná jako nejbéčkovější teenagerovský horor / sci-fi / thriller a opírá se jenom o občasnou ústřední linku s Pánem, ale já si pomoct nemůžu. Už tady má pro mě Buffy své nezaměnitelné kouzlo, jelikož od samých počátků jsou jasně dané charaktery hlavní party (které se časem rozvinou do skutečně netušených rozměrů) a také to, že se seriál nebere vždy za každou cenu vážně. Gilesova anglickost, Angelovo charisma (posílené o to, že o něm víme zatím skutečně jen zlomek) a začátek legendy. 2. série - 90% - Očekávané prohloubení psychologie a charakterů, o mnoho tříd lepší soundtrack a hlavně změna celého ducha vyprávění. Od příchodu Spikea totiž nic nebylo jako dřív a přemožitelka se tak nenávratně vydala na cestu, na které měla v očích víc smutku než by si zasloužila. Ale aby nedošlo k omylu, nejde v žádném případě o vážnou podívanou, hlavně v první polovině totiž na Buffy občas leží stín zápletek vycucaných z prstu (takový Reptile Boy je z každého pohledu strašný). Klíčovým přerodem se stal dvojdíl Surprise/Innocence, rozdělený zvratem, který fanouškům podlomil kolena, definitivně změnil tón příběhu na tragickou, téměř gotickou romanci a rozhodl tak o tom, jak se bude seriál vyvíjet až prakticky do svého závěru (!) Cítil jsem bolest a těmi postavami jsem žil. A to i přestože je to pořád "jen" seriál o boji se silami zla. Závěrečný dvojdíl Becoming je možná mým nejsrdcovějším v celé Buffy. 3. série - 90% - Tvůrci tvrdí muziku, prohlubují vztahy a mažou jakoukoli zbylou šablonovitost všech (byť vedlejších) postav. Zásadní dějovou linku přináší Faith coby element tíživosti osudu vyvolené. Scénáristé se sice dlouho hledali, ale nakonec dali i téhle Buffyině životní epoše osobitou tvář. A že jim to nakonec šlo hodně dobře. Na hrátky s paralelními světy už nějakou tu zkušenost a odvahu mít musíte. A třeba takový žánrový experiment v dílu The Zeppo je kousek nebývale bravurní i na whedonovské poměry. 4. série - 90% - Po střední škole je všechno jinak. Přátelé se rozprchnou, povinnosti se změní a některé lidi už třeba nikdy neuvidíte. Ale přijdou jiní a mohou vám změnit život třeba ještě víc než ti před nimi. Začíná nový životní příběh, část původního osazenstva se rozprchává pryč a přichází nováčci. Tara a Riley. A oba se postarají o to, že parta dozná takových změn, které už nikdy neodezní. Ta trochu posmutnělá nálada hledání sama sebe už nechává emocionální tragičnost druhé a dobrodružnost třetí série daleko za sebou a odkrývá tak ve všech důsledcích ono prokleté slovo dospělost. Činí tak na základě příběhu, ve kterém je kontrast moderní techniky s přemožitelskou tradicí propírán ze všech stran a až na několik zakolísání v úvodu (tvůrci prostě po střední škole vůbec nevěděli, co s postavami dál - viz Giles) tak činí nebývale skvěle. A když už něco začne zavánět klišé, přijde jeden hláškující blonďák a nekompromisně to shodí. 5. série - 100% - Tam, kde v minulém roce přišla dospělost, přichází v tomto období odpovědnost. Odpovědnost bolestivá, nečekaná a neodvratná. Snad jen s výjimkou úvodního draculovského intermezza je jasně patrné, že dobrodružství, končící pohlednou rvačkou a uklidňujícím rozhovorem na dobrou noc, jsou nenávratně pryč. S každým přibývajícím dílem je pak víc a víc znát, že život je prostě zrádce a nezáleží na tom, jak moc štěstí nám nadělí, protože nám ho jednou stejně zase vezme. A i tam, kde se láska, oddanost a přátelství snaží s tím něco udělat, nestačí to. Pátá série Buffy ve svém gradujícím závěru opravdu nešetří nikoho a naděluje depresi občas možná až příliš štědře. Nic to nemění na tom, že vývoj tohoto díla začíná dosahovat vskutku nedostižných výšin. 6. série - 100% - Věčný opar posmutnění, spousta slz a pocit vnitřní rozervanosti, který zasahuje nejen Buffy, ale všechny, kteří se točí kolem Magic Boxu nebo Summersovic domku. Šestá série sahá na dno sil nejen partě, ale hlavně divákovi. Jakkoli se několik šťastných okamžiků najde, většinou jsou to jen jiskry, u kterých se nejde nebát, že každou chvíli zhasnou. Naopak - pokud má něco v pozadí byť jen lehce temný obrys, nic dobrého se k nám neblíží. Tento sunnydaleský rok je zkrátka silná a občas až neuvěřitelně pravdivá psychologická sonda, která v epizodě Seeing Red vyvrcholí v osudový moment, kdy se nejedna naděje zhroutí. A to přitom ten pravý očistec pro hrdiny teprve začíná. Jinými slovy nejlepší série, která chystá jedno překvapení za druhým, převrací všechna myslitelná klišé na hlavu a přináší přenádhernou Once More With Feeling, v mých očích nejlepší díl vůbec. 7. série - 90% - Každý příběh jednou dospěje ke konci. U těch dlouhodobě milovaných to bolí obzvlášť. A co teprve u těch, které dokážou být za každých okolností do nejhlubšího nitra osobní. Zkoušet překonat tragiku a intimnost předchozí série nemělo význam a proto tentokrát scénáře vyprávějí kompletně provázanou závěrečnou kapitolu jako dobrodružný příběh. Občas s nečekaně výraznou romantikou, občas s horrorovým nádechem. Ale vždy s překvapením a to i přesto, že se mi zpočátku takováto podoba hrdinského eposu zdála jako příliš velké sousto. Když navíc všechno dospěje ke svému konci tak velkolepým, dojemným a přesto vtipem provázaným způsobem, nelze než s úsměvem i pohnutím slzet. Finální série není nejlepší, nejakčnější ani nejvztahovější. Ale je to čirá esence všeho, díky čemu mi Buffy změnila život. P.S.: V seriálu se najdou díly, které děj nijak neposouvají, neprohlubují charaktery a ani nesrší ostrovtipem. Občas se objeví i díl slabší, který by v seriálu možná být ani nemusel. Ale přestože si absolutní hodnocení jako celek zasloužily jen dvě série, seriálu patří těch 100% a snad i něco navíc. V dobrodružném fantasy subžánru se totiž jedná o dílo vskutku výjimečné, kde samotná mytologie či akce ustupuje dokonalým charakterům, jejichž vývoj přesahuje všechno, co se dá v teenagerovských seriálech očekávat. V Buffy je zkrátka všechno a díky tomu zůstane nadčasová.

1. – 5. série – 100% - Byla to tehdy střela naslepo. S doktorskými seriály jsem si netykal, první díl pouštěl velmi opatrně – jenže Meredith s Derekem mi ukázali, jak mě může nějaký seriál na počkání rozložit tak, že mi budou vlastní starosti na hodně dlouho naprosto jedno. A to byl všechno jen pouhopouhý opatrný začátek. Postupem času přibyly vtipné i originální postavy a neočekávané epizodické i dlouhodobé zápletky nadnesly Chirurgy daleko nad libovolného souputníka. Právě prvních pět let s až absurdně přesně vybranou hereckou sestavou se sice v pár obdobích (začátek třetí sezóny, urychlený konec čtvrté kvůli stavce) mělo pár chyb, ale originalitou a do té doby nevídaným napětím v pacientských, vztahových i personálních rovinách zbořilo nejen předávání cen a žebříčky sledovanosti, ale i televizní scénu jako takovou. Já sám jsem svého času nedokázal přestat zapínat další a další díl a přestávky mezi sezónami byly ukrutně dlouhé. A bylo jedno, jestli zrovna měla Meredith monolog, Lexie neodolatelně zamrkala očima nebo se Alex přel s Georgem. Tohle bylo úvodní období a ať po něm přišly jakékoli změny, zůstane v historii zapsané zlatým písmem.  6. – 7. série – 100% - Uplakané a dramaticky nebývale silné období, kdy třeba finále šesté sezóny zůstává tím nejvygradovanějším dvojdílem vůbec. Pocuchané nervy pak mám i z linek nemocničních, ekonomických i mezilidských a v kombinaci s nečekanými odchody herců / postav pak tyhle dva roky považuji za dost možná komplexně nejdramatičtější. Nováčci získávají pevné místo v týmu, stálí hrdinové dělají nejen ve vztahovém ohňostroji chyby, za které by se nemusel stydět ani teenager v nejprudším hormonálním rozpuku a třeba prvotřídní muzikálový díl mi ukázal, že i přes několikrát dosažený kvalitativní vrchol je stále kam stoupat a čím se těšit. Because it's time to start healing. 8. série - 90% - Konec jedné éry. Lékařský program se chýlí ke konci, otevírají se nové možnosti a staré problémy je třeba uzavřít. Nebo ne? To, že shodou náhod nebylo jasné jak to, kdo bude v nemocnici pracovat i dál, tak to, kdo z herců prodlouží smlouvu, byla nechtěná paralela k nervóznímu fanouškovskému čekání. Kromě občasného oddychnutí v podobě baseballu nebo dámské jízdy se stále pokračuje v posmutnělém, životem zklamaném vyprávění, kde je každá radost vykoupena tragickou tečkou či pesimistickou vyhlídkou. Nevadí mi to, naopak, Grey's i po takové době bez problémů patří k tomu absolutně nejlepšímu, co jsem kdy viděl. Jen si čím dál častěji (a s odstupem i pochopitelně a nevyhnutelně marně) přeju, aby seriál skončil co nejkrásnějším a včasným happyendem. Snad protože některé problémy známe a světlejší vyhlídky potřebujeme úplně všichni. 9. – 10. série - 90% - Čím silnější je strach, že se nezaměnitelná atmosféra nemocničních chodeb rozmělní ve vysokém počtu sezón, tím větší radost mám, že se tak dosud nestalo. Noví stážisté mi sice k srdci určitě nepřirostli všichni (zatímco Jo je úžasná, Shane otravuje, ať zrovna leze do zadku komukoli), ale jde o staré známé v nových polohách (Cristina snad nikdy nebyla takhle zajímavá), o další srdceryvné odchody a hlavně o tu nezničitelnou sílu jít dál. I po dekádě propletených lásek, případů, osudů a zvratů se tahle parta motá v příbězích neuvěřitelně zralých a uvědomělých, ale neznamená to, že by v tomhle věku nedokázali udělat pořádnou botu. Nejlepší přátelé se bohužel mohou rozhádat do krve, klid ve vztazích hlavních postav aby divák pohledal, a v profesní rovině teče do bot až překvapivě často. Když mi po několika dokonale nasázených otevřených koncích v epizodě Get Up, Stand Up tlouklo srdce zběsilou rychlostí ještě tak půl hodiny, pochopil jsem, že jestli někdy tuhle show přestanu mít rád, bude se mnou něco špatně. Nehledě na to, že některá loučení pořád působí jako poslední podání ruky někomu skutečně blízkému. 11. série - 90% - Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré a další nemocniční rok mi to dal pocítit ve velkém. Když jsem sledoval bolestnou linku Jacksona a April, myslel jsem, že se jednalo o emocionální vrchol sezóny, ale nemohl jsem být dál od pravdy. Nemá cenu varovat před spoilery, protože už pár hodin po odvysílání se kritické novince nedalo na internetu ubránit. Já ale na(ne)štěstí epizodu How to Save a Life viděl prakticky hned po odvysílání a pravděpodobně nejbolestnější seriálové zklamání jsem si tak prožil o to intenzivněji. A o dva měsíce později ta informace pořád bolí stejně palčivě. Derek je mrtvý, Patrick Dempsey odchází a MerDer, jakožto můj nejoblíbenější seriálový pár v životě, jsou minulostí. Měli svůj happyend, svoje drama, post-it, krizi, odloučení, děti. Ale tohle všechno měli o dost kratší dobu, než jsem věřil. A zatímco pár minut poté jsem chtěl celý seriál zatratit, o pár hodin později už jen snížit hodnocení a o týden později - nic takového. Z krutého zvratu pokračuje silná linka, další překvapivé události a v závěrečném díle k mému překvapení snad i náznak smíření. Nejen ze strany Meredith a Amelie, ale i z mojí. A pokud mi seriál tímhle způsobem sebere nejoblíbenější postavu a přesto si mě udrží na svojí straně, tak vážně patří mezi ty nejlepší. 12. série - 90% - Nad stabilitou zápletek a silou charakterů nemá po dvanácti letech smysl zas a znova žasnout. Jenže mně to nedá a musím opět vykřičet, že i když seriál už několik let přesluhuje a tím, že se ke svému konci neblíží a riskuje tak pošlapání jeho odkazu nějakou zbrklou zápletkou, pořád se jedná o každoroční špičku celého televizního pléna. Meredith definitivně panuje na trůně nejlepších ženských seriálových hrdinek všech dob a trochu překvapivě se k ní natrvalo přidává i April, podivuhodný to úkaz, který z otravného přívažku dozrál do pozice duše důležitých zvratů. Někdo naopak svůj dřívější potenciál nenaplňuje, ať už je to čím dál nepříjemnější (a mnou přitom kdysi tolik obdivovaný) diblík Jo nebo bohužel i Arizona, která zrcadlově k April klesá z pozice jedné z hlavních tahounek až na místo, kde ji nemůžu vystát. Některé seriály stagnují, některé se drží a některé zrají. S klidným svědomím ale říkám, že takovýto geniální a nestárnoucí úkaz zůstane v dramatickém žánru osamocen. 13. série - 90% - Hlavních postav čím dál více a poprvé možná až příliš. Zatímco málo prostoru pro Amelii a Jo se dá vzhledem k těhotenství představitelek pochopit, Andrew má snad méně replik, než přihrávači ve vedlejších rolích. Nejvíc podobné zmizení ze scény zamrzí u April, nejzajímavější charakter posledních sezón, který začíná nepochopitelně vyklízet pozice. Se třináctým rokem v Seattlu jsem nejdřív trochu bojoval, protože podzimní část z větší části pracuje s událostmi řady předchozí a s výjimkou fenomenální epizody The Room Where It Happens se ne a ne rozjet obvyklým triumfálním tempem. První jarní epizoda s tématem ženské věznice je pak pro mě pomyslným odrazovým můstkem, protože byť je pro mě právě You Can Look (But You'd Better Not Touch) nejhorším dílem seriálu vůbec, po něm kvalita raketově vystřelila nahoru a od držení palce Meredith a Nathanovi či April a Jacksonovi, přes nezapomenutelné znechucení u všech scén s pacientkou s červy, až po finální explozi (nejen) emocí jsem zase zpátky v nejlepším seriálu současnosti. 14. série - 90% - Start to byl téměř neudýchatelný. Milostné trojúhelníky, dokončování dlouhodobých linek nebo nečekaná porce humoru - Krista Vernoff zkrátka svůj staronový post hlavního tvůrce opanovala s královskou bravurou a nebýt jednoho konkrétního aspektu, měla by na kontě nejlepší sezónu minimálně za pět let. Nemůžu ale rozdýchat fakt, že na rozdíl od drtivé většiny divácké obce (pobouřené ohlasy byly snad všude) nechce pokračovat v poutu Jacksona a April a kromě toho, že nechá Jacksona v pochybném i kontroverzním vztahu s Maggie, narýsuje April dálnici směrem k odchodu. Všechno ostatní (aféra Avery, vše kolem Jo, výjimečně i vše kolem Owena) hltám, ale tuhle hořkou pilulku polykám jen ztěžka. 15. série - 90% - Sezóna lásky přináší jak pokračování osvěženého konceptu, kdy se Krista Vernoff překonává v nadhazování nápadů i překvapení, tak bohužel i pokračování v linkách, které moji pozornost drží jen díky dlouhodobé oblibě (Jackson + Maggie nebo trojúhelník Teddy/Owen/Amelia). Nejvíc potěší hemžení kolem Meredith, prostor si poctivě zabírající Koracick nebo speciální epizody, naopak křížení se Station 19 považuji za upřímně nešťastné a nejvíc je při nich vidět zoufale nedostačující herecký ansámbl hasičského spin-offu. Proto prohlášení o tom, že se seattleský svět obou počinů může v budoucnu ještě víc semknout, přijímám téměř s hrůzou. Do té doby ale zůstávám i po rekordním počtu dílů v naprostém nadšení a nadále platí, že se na žádný seriál netěším takhle otevřeně. Dynamika vztahů funguje i po takové době geniálně, ale poprvé od odchodu Patricka Dempseyho mám pocit, že zůstala velká mezera, konkrétně po Sarah Drew. April neměla vždy zrovna vděčné linky, obzvlášť ke konci svého působení, ale několikrát jsem se přistihl, že by mi nic neudělalo takovou radost jako její (byť krátkodobý) návrat. 16. série - 80% - O nejslabší sezónu celého seriálu se jedná trochu smolně, protože co se mohlo tvůrcům rozpadnout pod rukama, to se také (ne vždy jejich přičiněním) rozpadlo. Dají již několikátý happyend jednomu z ústředních párů, aby z něj museli jen o chvíli později krutě couvat kvůli nečekanému odchodu představitele legendární postavy. Dopředu ohlášené mini crossovery se Station 19 nemají za následek oživení tématu, ale jen časté prozrazení čerstvých zvratů z vedlejšího seriálu. A největší pozornosti se dostane toxickým pnutím, o kterých jsem psal již u předchozí řady. Na několika místech se tak jedná o slušný karambol, který zachraňují buď pevné stálice (Amelia, Jo), příkladně vyhrocená poslední třetina, kdy jsem se cítil jako v nejsilnějších letech nebo příjemné zjištění, že i postavy služebně mladší mohou být tím aspektem, co mě pořád drží přikovaného (Linc, Koracick, Andrew). Snad je neuvěřitelná porce tvůrčí smůly vybraná na roky dopředu. 17. série - 90% - Nádherná souhra srdcervoucích příběhů (aktuálnějších než kdy dřív), nečekaných odchodů postav i silné nostalgie po dávno ztracených charakterech. Covid season dokázala něco nepředstavitelného. Spojila pro seriál již několik let charakteristickou výchovnou stránku s naléhavostí i nadhledem a ve výsledku mi připomínala ty nejstarší sezóny snad nejvíc za minimálně deset let. Návrat na vrchol si užili Jesse Williams, Greg Germann i všichni hvězdní navrátilci a já téměř nemám slov. Paradoxně právě teď, když se opravdu daří vyprávět s bravurou i samozřejmostí, mám neodbytný pocit, že je správný čas myslet na rozloučení. Změn a odchodů je na jednu řadu snad až moc (a ani jedno se netýká Owena) a po téměř dvou dekádách poprvé cítím, že jsem připraven tuhle nemocnici nechat jít. 18. série - 100% - Kdyby úplně poslední scéna seriálu končila právě takhle, nemohl bych být spokojenější. Není to konec Grey's Anatomy, ale je to konec jedné neuvěřitelně dlouhé a vyrovnané éry, která přinesla hromadu nezapomenutelných charakterů, zdrcujících srdcerváčů a i když si to cyničtější část populace dlouhé roky odmítala přiznat, tak nenávratně změnila zámořskou a s trochou přehánění i světovou televizní scénu. Meredith Grey a její blízcí byli a naštěstí stále jsou neopakovatelným fenoménem, který i po takové době dokázal reflektovat aktuální dění, nutit diváka fandit oblíbencům a zároveň ho často rozesmát. Žádná linka nebyla navíc, z charakterů překáželi jen obvyklí podezřelí a i nadužívané křížení se sesterskou Stanicí tentokrát fungovalo o třídu lépe. Takže žasnu, už pořádně dlouhou chvíli žasnu. Tohle totiž byla nejlepší sezóna snad za celou dekádu dozadu a to už je jev, který jsem nikdy nezažil. Ať nás ještě čeká epizod kolik chce a jakých chce, tohle bylo čiré štěstí.

1. série – 90% - U seriálů, které mají status nezlomitelného kultu hned v úvodu, bývám většinou skeptický, jenže zkuste si nevěřit, když vás každá druhá postava neskutečně fascinuje (kralují Sawyer, Charlie a Pan záhada John Locke) a prostředí, jakým je Ostrov, tu ještě nikdy nebylo. Na robinsonovský začátek nás totiž nechá zapomenout už na konci prvního dílu a ustoupí osobním dramatům, snaze o vzájemnou důvěru a strachu z neznámého. Od epizody The Moth ze mě byl fanoušek, od legendárních Numbers pak Ztracenec. A teď už po žebříku dolů do nové králičí nory... 2. série – 85% - Mysteriózní struna zase zahrála správný tón, napověděla nám hluboké možnosti mytologie a ukázala, kdo všechno se může v útrobách džungle skrývat. Scénáře navíc pořádně přitvrdily muziku. Znovu se dočkáme šokujícího odchodu důležitého charakteru, ale i běžné vztahy mezi postavami se pořádně ostří, hlavně kvůli motivu sžití se s novými příchozími. Proti čemu mám výhrady, to je snad jen lehká rozvleklost. Zatímco v první sérii šel Sayid podél pláže doslova pár minut, druhá skupina putuje džunglí na pláž snad tři epizody. Poznáme sice blíže nováčky, ale silně tím trpí napětí a atmosféra, kterou jsme znali, když jsme poznávali o sezonu nazpět Jacka nebo Sawyera. Přesto bych ale druhou sérii neoznačil za výrazně slabou. Ve druhé polovině totiž atmosféra natolik zhoustne, že je každý díl pravým dramatickým klenotem a finále pak gradací doslova bezchybnou. Jen tu zůstal drobný rest vůči tempu úvodní sezóny. 3. série – 100% - S definitivní platností ustupuje mytologie a na prvním místě jsou vztahy a postavy. U mě tedy změna pozitivní a nejlepším důkazem je hned první šestice epizod. Zatímco nemalé množství diváckých názorů označuje toto období za vůbec nejslabší část seriálu, já nevydechl ani na minutu. A protože mě uchvátil i zbytek třetího roku vysílání, nezbylo mi než tleskat. V Desmondovi totiž získal seriál jeden z nových ústředních motivů, nová poloha Johna Locka se stává nejatraktivnější linkou vůbec a geniální finále nám dává tolik překvapení, že to chce skoro ještě jednu projekci. V době zhlédnutí jsem si myslel, že je epizoda Through the Looking Glass dokonce klíčem k samotnému konci seriálu, ale tvůrci měli plány ještě mnohem troufalejší. 4. série – 100% - Flashbacky + flashforwardy, loď s novými postavami a dosud nejlepší série. Hrátky s časovými rovinami a způsobem vyprávění se dostávají na novou úroveň a já můžu jen žasnout. Linou se nám první zásadní odpovědi, ale informace, které by nám daly rozhodující klíč ke komplexní pointě, jsou zatím stále v nedohlednu. Ale copak se můžu na tvůrce zlobit, když mytologii rozšiřují do takových rozměrů, že bez občasného soukromého zrekapitulování by hrozilo, že se v ději lehce zamotám? Epický a komplexní seriálový milník touhle sérií definitivně vstoupil do historie. A ukázal nám, že jakkoli jsou záhady Ostrova neodolatelné, vždy půjde hlavně o postavy. Dokazuje to i fakt, že tři série nevyzpytatelný a nemálo proklínaný Jack najednou patří k mým oblíbencům. 5. série – 100% - Když jsem u čtvrté série myslel, že jsou hrátky s časem a vyprávěním na nejvyšším možném stupni, netušil jsem, že mě tvůrci vezmou za slovo a dají mi – hrátky s časem. Vzpomínky hlavních postav se najednou zdají být schématem úplně jiného seriálu a jakkoli už dříve nešlo tušit, co se stane v příštích minutách, teď už nejde odhadnout, co a kdy na nás vykoukne v příští vteřině. A samozřejmě jsem udělal zase tu samou chybu. Na samém konci finálového dílu jsem měl pocit, že tuším, jak celý seriál skončí. Nemohl jsem být od pravdy dál. 6. série – 100% - Nastal Konec. Nedal nám odpovědi na to, kdo postavil čtyřprstou sochu, neprozradil nám, jak fungují mořské proudy kolem Ostrova, neprozradil nám i daleko důležitější věci. Ale byl to konec, jak má být. Absolutní, uzemňující, zakončující všechny milované postavy, kterým jsem šest sezón fandil. Dokážu pochopit všechny výtky: málo informací o Jacobovi a jeho souputníkovi, málo odpovědí na otázky o samotné podstatě ostrova a jeho nitru, konec měnící tvář celému seriálu. Já ale zůstávám nadšený. Nevědoucí, protože nevím o moc více než postavy, ale tak to snad mělo být. Víme jenom to, co hlavním postavám řekly postavy vedlejší a ti zase vědí jen to, co sami zažili. Nic navíc, žádná odpověď shůry, žádné vodítko, které by nás posunulo dál než osazenstvo Oceanic 815 a všechny, kteří se k nim časem přidali. A za to díky. Jen takhle totiž mohl být The End tak dechberoucím, osobním a dojemným zážitkem. See you in another life.

Jedno je vším a vše je jedním. Když skončil původní Alchymista velkolepým závěrečným filmem a vykličkoval tak ze změn proti literární předloze, stal se celý seriál pro mě nezapomenutelnou fantasy jízdou a jedním z nejlepších anime, co jsem kdy viděl. Všechno se zdálo uzavřené, prožít si celý příběh znovu s jiným koncem a pár novými postavami se mi zdálo nepotřebné. Jenže první díl Brotherhood mi nakonec v přehrávači skončil a hned za ním další. A další. A nebylo návratu. Nový pohled na bratry Elricovy, homunculy, Centrál nebo vůbec celý Amestris je totiž velkolepější a hlavně komplexnější. Otec a celá zápletka s přislíbeným dnem je přesně to, co původnímu seriálu jako jedna z mála věci chybělo. A když jsem tak hltal závěrečnou desítku epizod a každý, i ten nejmenší zvrat mě dostal s otevřenou pusou přesně tam, kam mě tvůrci dostat chtěli, došlo mi, že právě tohle je anime, na které jsem celou tu dobu čekal. Epická fantasy, upřímná vyznání, dechberoucí akce a strhující soundtrack. Neexistuje nálada, ve které bych neměl chuť si pustit alespoň jednu epizodu. Anime no. 1

Železně pravidelná salva smíchu, životní vzory a svého času i můj nejoblíbenější seriál. Každá postava je přesně charakterově daná, každá má nějakou svoji slabost, na kterou ji lze nachytat a určitě každý z nás zná někoho, kdo balí holky na potkání, dělá nervozní vtípky, miluje vědu, nenechá si ujít žádný módní časopis, zbožňuje uklízení nebo je prostě jen mimo. Těžko říct, jestli by se Přátelé ujali i dnes, vždy když se na ně začínám dívat od začátku, tak se u prvního dílu přistihnu, že bych mu možná nevěřil, že to dotáhne tak daleko, na deset naprosto krásných let. O málokterém výtvoru platí tak moc, že se v něm poznáte, že je ze života. A dívat se na poslední díl je jako byste nechávali odjet nejlepší kamarády.

1. série - 90% - Musím se mu smát, musím mu fandit v akci a musím mu přát Sarah. Chuck je v lecčems totální nešika, ale nikdy nepřesáhne míru, při které bych zakroutil očima a přestal ho mít rád. Snad každou svojí vlastností, od záliby v počítačových hrách až po umění zaexperimentovat a udělat to nejšílenější právě v tu nejméně vhodnou chvíli, se mi dostával víc a víc pod kůži. Navíc celkový potenciál seriálu ještě slibuje mnohé. 2. série - 100% - Tohle není jenom o tom, že se objeví více krásných agentek, překvapivých menších rolí nebo popkulturních odkazů. Tohle je o tom, že Chuck+Sarah je dvojka, které fandím od začátku do konce, Chuck+Morgan je dvojka, jejíž přátelství mě nejednou až dojímá a Chuck+Casey je dvojka, jejíž každý dialog hlasitě rozesměje. Navíc epizodní zápletky se stávají až exoticky zajímavými a hlavně: Posledních pět epizod je tak dokonalou akčně-dobrodružnou jízdou, že se dech tají ještě dlouho po zhlédnutí. Chuck už zkrátka dávno není super jednohubka, ale regulérní bomba. 3. série - 100% - Akci má originální, v humoru snadno překonává i sitcomy a ve vztahově-rodinných věcech stále vidím Schwartzův producentský rukopis toho lepšího z O.C. Chuck zkrátka zůstává na vrcholu všech přítomných žánrů. Znovu přibylo dlouhotrvajících linek, kde si každá hlavní postava přijde na výraznější prostor a ty vedlejší potěší díky známějším tvářím (Daniel Shaw je díky Brandonu Routhovi fascinující každou svojí scénou). Stále žasnu. Nad tím, že má Zachary Levi nové a nové grimasy, mise pak stále rafinovanější pointy, ale hlavně, že laťka jde posouvat stále výš a výš. 4. série - 90% - Z nesmělého sympaťáka od vedle se vyklubala naprostá jistota. Nové odstíny v pozadí rodičovské minulosti rozkrývá zcela samozřejmě, starosti á la Buy More jsou pak vítanou možností pro nádech a výdech. A vůbec mi nevadí, že se z komediálního špióna stala vztahovka, ve které se občas vyrazí do akce. Obě polohy totiž pořád miluju a v hodnocení to tentokrát stovka není jen proto, že se v epizodických zápletkách trochu ubralo na tempu a nápadech. Celý příběh kolem Volkoff Industries a příslušných osob to ale bohatě vynahrazuje. Ohlášená finální série tak měla dveře dokořán k triumfálnímu závěru. 5. série - 100% - Konec na dosah, hrozba v důsledku maximální, hlášky stále smrtící. Chris Fedak a další scénáristé moc dobře věděli, co dělají, když svěřili Intersect tam, kam svěřili. Na ploše třinácti epizod se totiž odvíjí rozlučkový příběh se vším všudy. S poslední dávkou krásných žen, hrdinských agentů, statečných činů a lásky jako trám. A v zádech jim i tentokrát stojí smrtící Morganovy glosy, adekvátní sebeshazovačná nálada - a Jeffster. Těsně po skončení poslední epizody tak nemůže být v hodnocení nic jiného než stovka jako vyšitá. A srdcová. Goodbye, team Bartowski.

1. série - 75% - Seriál, kterého jsem se dlouho bál, po zhlédnutých útržcích nechápal všeobecné nadšení a několikrát se zařekl, že tohle zkrátka není a nebude pro mě. A nakonec je. Pilot mě zaskočil, další epizody držely ve střídavé nejistotě - a pak přišli Dalekové, Jack Harkness, pravidelné střídání uvolněné atmosféry s návalem emocí a ve finálovém dvojdíle už jsem držel Doctorovi s Rose palce tak moc, jak jen to šlo. S vědomím obřího potenciálu tak můžu do Tardis nastoupit se širokým úsměvem. 2. série - 90% - A je jasno. Ve chvíli, kdy začal David Tennant s rozčepýřenou kšticí hláškovat, pochopil jsem definitivně, proč je jedna nenápadná policejní budka zbožňovaným kultem. Tenhle tmavooký sympaťák dokáže i slabší chvilky povýšit na příjemné a výborné díly na elektrizující zážitky. Navíc Doktorovo nevyřčené pouto k Rose získává reálné kontury snad každým gestem a setkání se Sarah Jane nebo návštěva aristokratické Francie mě do sedadla přikovaly silou celého časoprostoru. No tak Allons-y! 3. série - 100% - Aneb jak jsem zjistil, že už nikdy nechci opustit Tardis. Ani Tennanta. S velkou fanouškovskou základnou totiž přichází i vyšší kadence nápadů a Russell T. Davies s týmem dovedli seriál na vrchol. A ať už jsou protivníkem Dalekové, Andělé nebo známá osoba z dávné minulosti, já jsem ten první, kdo jim vyrazí v ústrety, samozřejmě rozjařenému Doctorovi v patách. Z úsměvného dobrodružství je tak po třech sériích téměř živoucí klasika. 4. série + speciály - 100% - Molto bene. V duchu všech velkých příběhů se začíná zlehka, pokračuje zkoumáním vlastních možností a končí ve velkém. Původní tvůrčí i herecký tým odchází opravdu na vrcholu a mávat všem zúčastněným, kteří se přišli rozloučit, není zrovna jednoduché. Tennant dostává ve smutnějších momentech možnost ukázat naplno svůj dramatický supertalent a když mu tentokrát asistuje upovídaná Donna a podporuje vzájemnou dokonale přátelskou chemii, fungují veškeré emoce naplno. S modrou budkou se naštěstí nevidíme naposledy, ale pocit konce jedné éry je v tomto případě hodně tíživý. 5. série - 90% - Steven Moffat usedá ke kormidlu a do světa Pána času přináší plno změn. Vždyť Doktorem je najednou marnivý dětina, na kterého se po moudrém a melodramatickém Desátém zprvu zvyká docela těžko. Jenže v dlouhodobém příběhu, jehož cípy vyčuhují i v samostatných epizodách, přichází i pohádková Amelia Pond a vrací se River Song nebo parta stvoření, v jejichž přítomnosti neradno mrkat. Nový hlavní scénárista zkrátka vytahuje všechny své staré zbraně a když jsem se nechal v novém prostředí usadit, byla to nakonec jízda, na kterou se nezapomíná. Tajuplná, dobrodružná, třeskutě vtipná i dojemná. 6. série - 100% - Nejkomplikovanější příběh, který kdy jeden Pán času prožil. Od kovbojského klobouku k jezeru Silencio, se zastávkami u Ticha nebo v kanceláři Adolfa Hitlera. Moffat si zkrátka usmyslel, že protáhne Matta Smithe všemi hereckými polohami v jednom velkém a řádně nepřehledném dobrodružství. A to se mu mohlo po cestě kdykoli rozsypat a skončit na nejhorším místě, kde si Tardis dokážete představit. Místo toho je tu nejlepší série se stále úžasnější River, nespočet příjemně mrazivých momentů a ten nejroztomilejší párek Pondových. Nepopsatelně strhující a co se týče epičnosti i nepřekonatelná sezóna. 7. série - 90% - Když jsem slyšel sliby epizodických dobrodružství, nevěřil jsem - a dobře jsem udělal. Scénáře sice do určité chvíle plní hlavně dobrodružné sny svých autorů, ale po vánočním speciálu jsme zase tam, kde se Steven z pozice showrunnera cítí nejlépe, tedy v příběhové nitce vetkané do většího celku. Uznávám ale, že tentokrát trochu zakopává. Doctor sice pořád pádí vstříc uchvacujícím světům, ale občas jsem se přistihl, že podle dějové premisy jsem danou epizodu čekal ještě o něco lepší a to ať už jsme u dinosaurů, na divokém západě nebo v šarlatovém horroru. Proč tedy šplhám v hodnocení znovu takhle vysoko? Protože mi nově příchozí dáma ukradla srdce a podzimní finále mi ho naopak zlomilo - a protože ve chvíli, kdy zazní Goldovy fanfáry a odehrává se mi před očima nějaký epický moment, povýšený hulákajícím Smithem, zkrátka nemám obrany. Proto pořád zůstávám oddaným fanouškem a jen volám "Run, you clever boy!" 8. série - 90% - Jak v narozeninovém, tak ve vánočním speciálu přibylo zvratů a hlavně změn veškerých pravidel tolik, že by to jindy vystačilo minimálně na dvě sezóny. Já ale obě epizody hltal hned při několika projekcích a o to těžší úkol stál před celým týmem v čele s nově příchozím Capaldim. A nutno říct, že klopýtající úvod v podobě Deep Breath mu úlohu zrovna neulehčil. Stejně jako minulý, tak i osmý rok překvapuje tím, že epizody, které na papíře vypadají nejlépe, nakonec fungují jen napůl (prostřední dvojice The Caretaker a Kill the Moon) a naopak ze zdánlivě bezvýznamných výplňovek se stávají události, o kterých nadšeně vyprávím ještě celé týdny (Flatline a překvapivě i pro většinu diváků problematická In the Forest of the Night). Moje váhání nad tím, jestli Dvanáctkově úvodní anabázi více sluší přívlastek "nadprůměrný" nebo přece jen "úžasný" tak ke druhé možnosti definitivně překlápí dech beroucí finále. V něm Moffat zavírá ústa všem nevěřícím, nepokouší se brzdit živelnou Missy a pomocí Clařiných nafukovacích očí znovu dokazuje, že tenhle seriál vážně není (jen) o bláznovi v budce. 9. série - 100% - Who's been stealing my nightmares? Byl to Steven Moffat, Doctore, a kradl tak důkladně, že výsledkem je nejlepší série za pořádně dlouhou dobu. Peter Capaldi dokáže rozdávat úsměvy i husí kůži a jeho čím dál výrazněji polidštěná regenerace mě fascinuje záběr od záběru víc. Když je navíc způsob vyprávění stylem dvojdílů dokonale funkční, ať už jde o velkolepé dalecké dobrodružství, nečekaně politicky průraznou debatu se Zygony nebo zamyšlení nad nekonečností časoprostoru po boku tajemné Ashildr, je zážitek takřka dokonalý. A když rozpoutá hlavní hrdina v brilantně gradovaném násobném finále opravdovou bouři, je dokonalý už úplně. Tenhle seriál má sílu v srdci pořád nezdolnou. Možná právě proto, že má ta srdce dvě. 10. série - 90% - Moffat se loučí a chce se loučit ve velkém. Znovu si bere pod svá křídla všechny ikonické zlosyny a stavuje se za Daleky, Kyberlidmi nebo za Missy a uzavírá spoustu kruhů. Nechce za sebou totiž nechat otevřeného vůbec nic a možná právě proto nestíhá kolem hned dvou letošních společníků naplno rozehrát delší linku a spíš je nechává být milými přihrávači. U Bill to funguje po vypravěčské a příběhové lince hlavně v úvodu a v závěru, Nardole se z trochu nečitelného tvora stal spolehlivým odlehčením každé situace. A Doctor sám je v Capaldiho lehce vyčerpaném, ale o to odhodlanějším podání dokonalým vzorem a nemít Davida Tennanta v nejužší herecké špičce, byl by to právě Peter, kdo by byl bez zaváhání mým nejoblíbenějším cestovatelem. Na vlastním diváckém zážitku pozoruji, že už jen těžko dokážu být kritický k jednotlivostem i celku a ať se řeší trezor, Mniši nebo závěrečné velkolepé dobrodružství na obří lodi, nevidím chyby a jen žasnu nad tím, kam se ještě Tardis může vydat. A pořád mi nějak nedochází, že se v jedenácté sezóně dočkáme velké změny. Legendární I don't want to go už dlouho nebylo takhle aktuální a jeho milé použití ve finále mě jen těžko připravuje na to, co musí přijít. 11. série - 80% - Kdysi se povídalo, že s příchodem Moffata za kameru a Smithe před ni seriál prochází jistým restartem, ale nikdy jsem podobné teorie nepochopil. Chápu je až teď, když se o pár let později objevily znovu s novou regenerací Doctora i hlavního scénáristy. První případ je překvapivě tou nejmenší změnou. Jodie Whittaker je kouzelná, odvážná, praštěná, geniální a dost často "tennantovská", takže jsem při každém jejím monologu nebo typické doctorovské frajeřince blažený. Nečekanou změnou je ale koncept, kdy je hlavní postava (i netradičně vysokým počtem společníků) víc než kdy dřív součástí kolektivu než extravagantním sólistou. Kouzlení sonickým šroubovákem v hodině dvanácté a spousta nesrozumitelných technicko-mimozemských drmolení s tím spjatá samozřejmě nechybí, obojího je ale nejméně v celé historii moderní éry. Chris Chibnall jako nový showrunner totiž zkouší stejnou měrou bavit jako vzdělávat a vychovávat. Mně podobný přístup nevadí, naopak, zkoušet po Moffatovi překonat velkolepé zkázy, plány a konflikty natažené klidně přes celou regeneraci, by bylo zhola nemožné. Pro moderní zmlsané a věčně negativně nastartované publikum se ale jedná o rudý hadr. Na to, že seriál odjakživa hlásí mírová poselství a zakládá si na tom, že je jedno, jak kdo vypadá a kam v životě míří, už se v tu chvíli zapomíná, protože v tomto případě se důležité myšlenky říkají na přímo a scénáristé je většinou nezaobalují do výpravných kulis. Zatímco nejen zdejší hodnocení tak v jedenácté sezóně zarážejícím (a co si budeme povídat, zaujatým) způsobem pokulhává, mně právě lidumilná Rosa, sociálně kritická Kerblam! nebo příjemně feministická The Witchfinders krásně zapadá do toho, co od dobrodružství v prostoru a času očekávám. Přes všechnu moji chválu se ale paradoxně jedná o nejslabší sezónu od Ecclestonových eskapád. Jakkoli mě baví všichni společníci (hlavně Graham), Jodie na samém startu potvrzuje, že je správnou volbou a povedl se i výběr nového skladatele, nejednou mě zamrzelo, že se až na výjimky a pár nenápadných zmínek nejedná o souvislý příběh. Rodinná linka se sice nenápadně vine více epizodami, ale jinak se skáče čistě epizodicky, ať už do minulosti, do budoucnosti nebo zpět do ozvláštněné současnosti. Žádný díl není špatný (jediný, který mě vyzněním minul, byl Demons in the Punjab), ale nejednou je dobrá myšlenka dotažena do ucházejícího nebo příjemného konce a jen málokdy do vyloženě prvotřídního. Nevadí to, bavím se spolehlivě a roční (!) pauza mě tuze mrzí, ale zároveň moc dobře vím, že to jde ještě o třídu lépe. 12. série - 90% - Návrat do časového víru naprosté divácké spolehlivosti. Přešlap je tentokrát jen v dobře mířeném ekologickém poselství, kdy v epizodách Orphan 55 a Praxeus chybí u moralizujících monologů na téma zničené planety už jen blikající žárovička při výchovných sděleních. Jenže všechno ostatní si nejen v porovnání s minulou sezónou dokonale sedlo. Dlouhodobá linka s ikonickým záporákem, nervy drásající gradace jednotlivých zvratů, divácky oblíbené tajemno či duchařiny, spousta vesmírné akce a nakonec i pořádně velkolepé finále s davovými scénami nebo přílety obřích lodí, tak jak to známe ze starých časů. Vzhledem k neúnavné Jodie, která dokáže rozjívené a o to více pak i utišené momenty vytěžit na maximum a Grahamovi, mile usazenému do dědkovsky nechápavé role, si troufnu i nenápadně nadhodnotit. Radost z toho, že můj milovaný seriál pořád nekončí a vrátil se na vrchol, je totiž obrovská.