Twice Upon a Time (S10E13)

Skvělé dialogy mezi trojicí Gatiss-Bradley-Capaldi a celkově to tak nějak příjemně utíkalo. Možná až moc příjemně, na to že to měl být regenerační díl. Závěr nechal docela chladným, ale to neznamená, že závěrečný monolog nefungoval. Velice pěkná regenerační scéna. Moffat si prostě napsal rozlučku pro sebe a své přátele, vynechal něco jako děj a vlastně i tak to bylo docela fajn. Éra Stevena Moffata pro mě měla svoje vrcholy (pátá a šestá série) i pády (osmá a devátá série), přesto na ni budu rozhodně vzpomínat docela rád. A to asi i díky této závěrečné tečce. (26.12.2017)

Tento jinak výtečný speciál ukázal dvě věci- tvůrci už se očividně vykašlali na vánoční tématiku a Moffat se už v DW vyčerpal. Ale koukalo se na to dobře, ta nostalgická linka tomu sluší, originální Tardis lovely, stejně tak David Bradley v roli Williama Hartnella. A úplný závěr? Buuullshiiit... (tohle nebude fungovat, tohle fakt nebude fungovat). (29.12.2017)

Řekl bych, že jeden z nejslabších dílů DW. A rozhodně pro mě nejslabší vánoční speciál. Takové točení v kruhu, které prostě nikam nevede. Jestli tohle měla být pořádná rozlučka, tak jsem rozhodně nespokojený. Jediné co se mi vážně líbilo byl proslov na konci. Ten byl takový klasicky doktorský. Prostě už tomu chybí dynamika. Tohle zbytečné natahování nikam nevede. Snad se pletu a seriál mě ještě dokáže něčím překvapit a potěšit, ale spíš si myslím, že nová série bude i poslední... (31.12.2017)

Nikoliv naprosté nadšení, ale velká spokojenost. S Capaldim se mi loučí opravdu těžko, protože za ty poslední roky mi přirostl k srdci víc než ostatní Doctoři. Ale stejně se těším a jsem zvědavej, co nám předvede nová Doctorka. Jako rozlučkový díl super, jako díl vánoční měl trošku rezervy, ale stejně zavládla spokojenost a s loňským se nedá ani porovnávat, jak jsem byl letos spokojen. (02.01.2018)

Children can hear your name. Odchod éry legend pomaloučku a polehoučku. Přátelsky a mírumilovně laděný díl, kdy se nevyhnutelná regenerace neodehrává v náladách smutku, ale ve střídání nostalgie, pomrkávání a usměvavých slz. Peter Capaldi mi přirostl k srdci ještě mnohem více, než jsem před pár lety čekal a jakkoli jsem se první scény Třináctky nemohl dočkat, neloučí se mi s jejím předchůdcem vůbec lehce. Ba co hůř, pořád mi nedochází, že u nových epizod nebudu vídat jméno Stevena Moffata. Tvůrčí génius dal moderní éře pevnou tvář tajemna a strachu a v posledních šesti sezónách také pokaždé sevřené téma a koncept "pevně daného zmatku". Snad právě proto, že samotná poslední epizoda se tak netváří, je těžké pochopit, že nastává mnohem větší revoluce, než když se svého času loučili Davies, Tennant a spol. O to dojatější jsem, že onen konec všichni zúčastnění vítají s očividným úsměvem. (02.01.2018)