Ctihodné mŕtvoly

Ctihodné mrtvoly jsou bezesporu dobrý film. Inspektor Rogas v podání Lina Ventury je opravdu sympaticky věrohodný, sympatický a věrohodně pátrající. Nicméně jak si jinak pomalé filmy užívám, tentokrát jsem monotónní italštinou upadala téměř do letargie a myšlenky se mi i při čtení slovenských titulků a sledování gest herců atd. stačily rozbíhat do všech stran. Špatné to znamení. Bylo to pomalé, dlouhé, chvílemi nudné a bez napětí. Místy upištěná hudba Piera Piccioneho mi přišla občas až rušivá, lépe jsem si vychutnala "tiché" scény. Musím se přiznat, že nebýt pánů Ventury a Salvatoriho bych to asi vzdala. Své udělal i moc, moc italský začátek a ještě více politiky. Pomalá a dlouhá politika jaksi není šálek mého tea. Takže hodnotím o chlup slabší čtyřkou, protože je to jinak téměř bezesporu dobrý film. (08.09.2011)

Policejní inspektor Rogas hledá podezřelého lékárníka Crese, vyšetřuje totiž vraždu soudce, k němuž za nedlouho přibude druhý a krátce potom třetí... Aneb když se propletou a smísí tajné služby, politická hnutí a organizovaný zločin, ať už fiktivně či reálně, jde z toho strach a atmosféra snímku tomu dokonale odpovídá, působí velice střízlivě, věcně a stroze. Za závěr, celkové vyznění a následný dopad hodnotím do plných, mrazí mě... (24.01.2020)

Úžasná zahajovací scéna v kapucínské kryptě v Palermu se starým mužem, kolem dokola samé kosti a lebky, scéna tak absurdní a děsivá až přímo fantastická. Celý tento politický thriller, se nese ve značně poklidném tempu, divák se tu stává svědkem záhadných vražedných atentátů na vysoké představitele justice. Jednoduchý ale jinak velmi sofistifikovaný příběh, zaobírající se tehdejšími společenskými poměry ve společnosti, neidentifikovaným zlem, konspirací, spiknutím, a politickou a úřednickou korupcí a zkorumpovaností. Že se od té doby prakticky nic nezměnilo, viz třeba kauzy Berlusconiho a spol., ne třeba dodávat. Snímek je dlouhý a tempo velmi pomalé, není tu moc akce, ale napětí každým okamžikem roste, divák vtažen do příběhu, jakoby to ani nevnímal, každá minuta je plná látky. Vyzdvihnout musím především energickou režii, vizuální působivost, velkou kameru (památné scény; úvodní scéna v kapli, velké místnosti a úžasné interiéry budov ve stylu baroka, nebo krásné scény pohřbu), střih a zajímavé a pěkné nastavení (umístění) filmu, lokality jako Sicílie (Palermo), Napoli (Campania), Řím atd. Velkolepé obsazení, kde dominuje především velmi intenzivní výkon Lina Ventury v roli inteligentního komisaře, muže středních let, úžasný výkon - dokonalost sama o sobě. Jde skutečně o velký, pozoruhodný a značně zneklidňující film, vrchol Rosiho tvorby 70. let, film, který i přes téměř 40 let od svého vzniku, v sobě stále nějaké to kouzlo má. Film je rovněž a zároveň jednou velikou historickou rekonstrukcí, politicko/sociologickou stížností a kritikou (kterou snad ocení i následující generace) s podstatou jedné éry, společně s uvěřitelnou realitou, toho všeho se tu režisér Rosi zhostil skutečně suverením způsobem. Nezapomenutelný výrok na konci; "pravda je vždy revoluční". Kéž by tomu tak bylo. Ještě bych dodal, že to celé mělo velmi blízko to k mafia filmům od krajana Daminaniho, pokud znáte dáte mi jistě za pravdu. Doporučuji alespoň jednou, pokud budete mít tu možnost, rozhodně tohoto velmi intenzivního a svým způsobem i provokujícího zážitku nebudete litovat. (27.04.2012)

Tyhle filmy jsou stresující v tom, že jenom bravurně zobrazují stav věcí, ale neukazují řešení, cestu z kruhu ven. A pozoruhodná teze Maxe von Sydow, že za všechno může Voltaire, není pro mafiánské praktiky 20. století úplně uspokojující odpověď. Film se sice líně táhne, ale ku škodě věci to není, protože luxusní atmosféru má permanentně. Navíc Lino Ventura je tak dobrej, že si klidně může v reálným čase deset minut vařit kafe a nepřipadá vám to zdlouhavý. A ve druhém plánu lze Ctihodné mrtvoly pojmout i jako cestopis, protože tolik krásných záběrů křivolakých uliček jižní Itálie a opulentních chodeb ministerstev a justičních paláců je v kriminálce nečekaná třešnička na dortu. (13.02.2015)

"Pravda není vždy revoluční." Závěrečná věta filmu ironicky odkazující k nejznámějšímu výroku marxistického myslitele Gramsciho je bohužel o poznání údernější něž zbytek snímku, který do značné míry oplývá naivitou, nelogickým chováním postav i ne zcela přesvědčivým, resp. jasným vykreslením naznačeného státního komplotu. Obdobný dojem mám mimochodem i z četných dalších italských politických thrillerů této epochy včetně proslulého "Přiznání policejního komisaře prokurátorovi republiky", kde shodou okolností rovněž závěrečná replika (věta "Něco se vám snad nelíbí?" cynicky vmetená zloduchem do tváře dosud idealistického hrdiny) předčí o úroveň zbytek filmu. Costa-Gravras o chlup vede. P.S. Abych však byl spravedlivý, za pozornost v tomto filmu stojí přece jen více věcí. Kromě úvodní symbolické scény s "ctihodnými" mumiemi k nim určitě patří zdařilý mrazivý dialog Maxe von Sydowa s Lino Venturou o soudcovské neomylnosti. (29.09.2012)