Ctihodné mŕtvoly

Tyhle filmy jsou stresující v tom, že jenom bravurně zobrazují stav věcí, ale neukazují řešení, cestu z kruhu ven. A pozoruhodná teze Maxe von Sydow, že za všechno může Voltaire, není pro mafiánské praktiky 20. století úplně uspokojující odpověď. Film se sice líně táhne, ale ku škodě věci to není, protože luxusní atmosféru má permanentně. Navíc Lino Ventura je tak dobrej, že si klidně může v reálným čase deset minut vařit kafe a nepřipadá vám to zdlouhavý. A ve druhém plánu lze Ctihodné mrtvoly pojmout i jako cestopis, protože tolik krásných záběrů křivolakých uliček jižní Itálie a opulentních chodeb ministerstev a justičních paláců je v kriminálce nečekaná třešnička na dortu. (13.02.2015)

"Pravda není vždy revoluční." Závěrečná věta filmu ironicky odkazující k nejznámějšímu výroku marxistického myslitele Gramsciho je bohužel o poznání údernější něž zbytek snímku, který do značné míry oplývá naivitou, nelogickým chováním postav i ne zcela přesvědčivým, resp. jasným vykreslením naznačeného státního komplotu. Obdobný dojem mám mimochodem i z četných dalších italských politických thrillerů této epochy včetně proslulého "Přiznání policejního komisaře prokurátorovi republiky", kde shodou okolností rovněž závěrečná replika (věta "Něco se vám snad nelíbí?" cynicky vmetená zloduchem do tváře dosud idealistického hrdiny) předčí o úroveň zbytek filmu. Costa-Gravras o chlup vede. P.S. Abych však byl spravedlivý, za pozornost v tomto filmu stojí přece jen více věcí. Kromě úvodní symbolické scény s "ctihodnými" mumiemi k nim určitě patří zdařilý mrazivý dialog Maxe von Sydowa s Lino Venturou o soudcovské neomylnosti. (29.09.2012)

Příběh je neskonale dlouhý, zorientovat se ve spleti postav a hlavně vydržet do konce je přímo husarský kousek. Co se týče pátrání hlavního vyšetřovatele, připadal jsem si podobně, tápal jsem společně s ním. Když už si dáte jakž takž 2 a 2 dohromady, tak přichází opět zlom a vše je zase úplně jinak a k tomu najednou zcela otevřený konec. Na Venturu se dá dívat pokaždé v jakékoli roli, a jeho herecký um nedovolí nedosledování Ale upřímně se přiznám, že už se tomuto filmu na podruhé vyhnu. (23.06.2011)

Ctihodné mrtvoly jsou bezesporu dobrý film. Inspektor Rogas v podání Lina Ventury je opravdu sympaticky věrohodný, sympatický a věrohodně pátrající. Nicméně jak si jinak pomalé filmy užívám, tentokrát jsem monotónní italštinou upadala téměř do letargie a myšlenky se mi i při čtení slovenských titulků a sledování gest herců atd. stačily rozbíhat do všech stran. Špatné to znamení. Bylo to pomalé, dlouhé, chvílemi nudné a bez napětí. Místy upištěná hudba Piera Piccioneho mi přišla občas až rušivá, lépe jsem si vychutnala "tiché" scény. Musím se přiznat, že nebýt pánů Ventury a Salvatoriho bych to asi vzdala. Své udělal i moc, moc italský začátek a ještě více politiky. Pomalá a dlouhá politika jaksi není šálek mého tea. Takže hodnotím o chlup slabší čtyřkou, protože je to jinak téměř bezesporu dobrý film. (08.09.2011)

Policejní inspektor Rogas hledá podezřelého lékárníka Crese, vyšetřuje totiž vraždu soudce, k němuž za nedlouho přibude druhý a krátce potom třetí... Aneb když se propletou a smísí tajné služby, politická hnutí a organizovaný zločin, ať už fiktivně či reálně, jde z toho strach a atmosféra snímku tomu dokonale odpovídá, působí velice střízlivě, věcně a stroze. Za závěr, celkové vyznění a následný dopad hodnotím do plných, mrazí mě... (24.01.2020)