Déjà Vu

Na "Déjà Vu" zaujme především to, jak jeho scénář přinesl ideální rámec pro stylový vývoj režijního rukopisu Tonyho Scotta. Po extravagantní "Domino", kde nespolehlivá vypravěčka dávala prostor k okázalému formálnímu hýření, působí nadcházející Scottův projekt jako zdánlivé zklidnění. Ale při tom režisér pro své hrátky s impresí okamžiku za pomocí kombinování různých kamer, materiálů, rychlostí snímání i postprodukčních procesů našel ideální uplatnění ve zdejším vyprávění, které v zásadní prostřední části pracuje s možností nahlížet do probíhajícího času v minulosti a při tom měnit úhly pohledu. Ve svých vrcholných scénách tak film přináší divoce fragmentarizovaný pohled na souběžně probíhající dvě časové roviny, ale právě díky vizuální stylizaci se zde divák ani na chviličku neztrácí. "Déjà Vu" právě v tandemu s "Domino" představuje dva vrcholy pozdního období Scottovy filmografie, kde dostal ve scénářích ideální rámce pro své formální experimenty - v jednom případě k bezuzdnému divočení v zájmu zvýšení expresivity a blouznivosti předkládaného vyprávění a na druhé straně paradoxně k jejich nasazení pro maximální přehlednost i věrohodné zobrazení fantaskních elementů potkávajících se časových rovin. (17.11.2020)

Tony Scott si jednoznačně libuje v konspiračních hi-tech hypotetických kauzách, v nichž stát coby instituce eticky selže a začne porušovat základní lidská práva tím, že začne zasahovat a nahlížet lidem do soukromí. Předvedl to již ve svém mistrném thrilleru Nepřítel státu, jehož sémantiku v Déjà Vu volně rozvíjí... Jakoby scénáristé Scottova nového filmu skřížili dějový model Nepřítel státu s naračním experimentem snímku Osudový dotek. Na téma časového paradoxu se ovšem dostane až v druhé polovině filmu a dá se říci, že ono skloubení funguje překvapivě dobře. Akční expozice snímku se standardy videoklipové rychlosti střihu a epileptickou skladbou záběrů složenou převážně ze švenků z plošin, helikoptér atd. točených pouze na efekt se dá naštěstí bez újmy na diváckém prožitku přežít a pak už nastupuje skutečně zajímavá dějová linka a stále nesmírně charismatický Denzel Washington. U Scotta jsou vždy téměř všichni hrdinové naprostí workoholici, spíše však geekové, tedy lidé s obšírnými technickými či odbornými znalostmi a talentem byvše skutečně nevšedně zapálení pro svůj obor, nejinak je tomu i v Déjà Vu. Jen onen v názvu zmíněný pocit se mi ani hrdinům nedostavil snad ani jednou a marně jsem pátral, proč vyšetřovací metoda dala přeneseně název celému filmu. Možná že Denzel Washington hraje Tonyho filmech až nezdravě často... :-) Podobné filmy: Nepřítel státu, Frekvence, Svěrací kazajka, Osudový dotek (09.01.2009)

Po Muži v ohni je zde další spolupráce Denzela s Tonym. A ani tentokrát to nedopadlo špatně. Film nenudí, rychle uběhne, Denzel i Paula byli v pohodě, ale pořád nemůžu dát plný počet. Proč? Protože v některých ohledech mi tento film přišel "trochu" přestřelený. Už samotný nápad s vyšetřováním pomocí něčeho, co je a zároveň není stroj času… Déjà Vu je dobrý akční film, u kterého se nebudete nudit. Nicméně ve srovnání s Minority Report vítězí Spielberg 1:0 nad Tonym. (20.02.2010)

A to mi to zpočátku připadalo jako běžný krimithriller ze současnosti (synopsi jsem předem nečetl). Když se ale na scéně objevilo super-mega-hyper-hitech futuristické sledovací zařízení "Sněhurka", došlo mi, že se dívám na sci-fi. Tony Scott natočil svůj nejzábavnější film za poslední roky, ne tak nudný jako Muž v ohni, ani tak epileptický jako Domino. Příjemně strávený večer. A to mi to zpočátku připadalo jako běžný krimithriller ze současnosti (synopsi jsem předem nečetl). Když se ale na scéně objevilo super-mega-hyper-hitech futuristické sledovací zařízení "Sněhurka", došlo mi, že se dívám na sci-fi. Tony Scott natočil svůj nejzábavnější film za poslední roky, ne tak nudný jako Muž v ohni, ani tak epileptický jako Domino. Příjemně strávený večer. (19.12.2006)

Mohla to být úžasná antiteze k Minority Report na poli velmi podobného tématu (rozkoš z používáni techniky a naprostá absence etiky x strach z jejího zneužití a etický rozměr jako hlavní téma), kdyby se při psaní příběhu více přemýšlelo. Do scény zatčení považuji ten film za geniální. Je po všech stránkách technokraticky odosobněný a nikdo se otravně nezabývá etickými otázkami... Detektivové šmírují, způsobují autonehody, vyhazují elektřinu v celé čtvrti, zprostředkovaně zabíjejí jiné postavy (což se promptně omluví tím, že by stejně umřely jinak). Scény sledování napříč časem jsou brilantně zrežírovány (zejména automobilová honička je jedna z nejoriginálnějších, co kdy vznikly), vyšetřovatelé jsou skvěle napsaní geekové a chladná estetika á la CSI k čistě rekonstruktivně strukturovanému vyprávění dokonale sedí. ____ Jenže v polovině se příběh zlomí do cestování v čase, které nemá vyšetřovací charakter a události se neodhalují, nýbrž mění. Tady bohužel vyprávění padne do několika nepřehlédnutelných pastí, přestane dávat smysl a absurdity jsou tak výrazné, že prostě přes všechnu snahu nelze nalézt adekvátní klíč, který by film zachránil jako "dobrý objekt". A právě tady vyplývají největší rozdíly ve vztahu k Minority Report. ____ Zatímco v Minority Report byla struktura vyprávění do detailu promyšlena a všechny indicie v průběhu filmu měnily svůj význam kontextualizováním do nových a nových rámců, v Deja Vu mají indicie prostě a jednoduše jen jeden význam. A když se nám film snaží tvrdit něco jiného, nepráskneme se do čela s hlasitým "Jasně.", ale začneme se s vyprávěním hádat. A ono nám bohužel dává dostatek argumentů k tomu, abychom zvítězili... Věřte, že mě to mrzí a ty čtyři hvězdičky dávám jen velice nerad. (30.12.2006)