Obsahy(1)
Fantaskní atmosféra světa japonských transvestitů a gayů konce 60. let minulého století se prolíná s dalšími dobovými subkulturními fenomény a projevy bouřlivé doby. Pop-artové zrcadlo přináší pokřivený obraz reality, v němž se míchají dokumentární pasáže s expresivními výjevy. Dílo, které se co chvíli obrací k divákovi i k sobě samému, pulzuje bujarou energií a experimentální svobodou projevu. Komplexní satira na dramatickou dobu zahalená v hávu gay parodie sofoklovského mýtu a oslavy osvobozující sexuality. Obsazení snímku vedle neherců a reálných postav opoziční kultury vévodí debutující transvestita Peter, který později ztvárnil postavu šaška v Kurosawově eposu Ran. (Febiofest 2007) (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (9)
Docela zajímavý japonský experiment s velmi jednoduchou dějovou linkou ("variace na Oidipův příběh"), která je však celkem umně zpřeházena a snad je i o to zajímavější. Mladý gay-transvestita a jeho nepříliš šťastný osud se špatným koncem (v závěru se dokonce dočkáme nějakého toho menšího gore á la Andaluský pes). Režisér snímek ozvláštňuje náhlými přerušeními scény a ukázáním štábu, či párem menších interview svých (ne)herců s otázkami typu "jak se ti ta role hraje". Zajímavé, leč zapomenutelné. ()
"Duša jedinca dosiahne úplnosť prostredníctvom neustálej negácie.". Potvrdenie vlastnej identity, masky vymedzujúcej realitu jedinca v spoločnosti a jej postoj k nej, oidipovský komplex. To všetko v japonskom "novovlnnom" čiernobielom filme. prináša popri príbehu gay transvestitov, odhalenie režisérskeho štábu, dokumentárne vsuvky o protestoch proti prítomnosti US armády v ríši vychádzajúceho Slnka, vkladanie obrazov, ich rozostieranie, pár filozofických úvah, divoké večierky plné trávy a iných psychedelík - tu zaujalo používanie očných kvapiek orálne, či navodenie stavu premietaním zvlneno poohýbaných záberov polície. Poznámka:. V japonskom filme som asi prvýkrát videl odkaz na slovenský film. V 17. minúte sa objaví záber na plagát filmu Jánošík (r. Paľo Bielik, Československo 1963) s rovnomenným nápisom a podobizňou Františka Kuchtu v roli národného hrdinu. Vďaka tomuto prepojeniu si japonská psychedelická mätež vyslúžila o hviezdičku viac, než si zasluhuje. ()
Hravá intelektuální nadsázka a zároveň groteskním způsobem ztvárněná oidipovská tragédie. Je to sice poněkud překombinované, ale to k uvolněným šedesátým létům prostě patří. Vzhledem k tomu, že je to Macumotův první celovečerní film nemůžu než smeknout a celou dobu mi tanulo na mysli Godardovo U konce s dechem, ze kterého podobným způsobem čiší ryzí tvůrčí nadšení. ()
Další z příkladů japonské experimentální tvorby, která měla, alespoň dle zástupců, které jsem ke své smůle viděla, zůstat navždy pohřbena nejméně tisíc li pod zemí a rozhodně jeden z nejlepších filmů na pseudointelektuální onanii. Snaha bořit konvence a šokovat i za cenu stvoření dokonalé patlaniny z něj přímo čiší. Střídají se zde zdlouhavé a zcela nesmyslné scény erotické, večírkové a quasidokumentární, občas jsou proloženy plytkou debatou o smyslu života, transexuality a vysokých podpatků. Opakující se momenty (jízda autem, obraz vraždy etc.) diváka děsí, neboť se v průběhu sledování začíná obávat, že to, co se před ním děje, je navždy. Celé je to korunováno stupidní ukázkou gore s nůžkami a utrpení je poté již naštěstí vykoupeno tolik očekávánými závěrečnými titulky. Přísahám, už nikdy nepůjdu na film naslepo. ()
Silně šedesátková záležitost s čistě japonskými výjevy...převážně z řádu bizarních. Květinová revoluce dálného východu se od zbytku světa moc nelišila, i když tam bylo přece jen opět něco navíc...něco svého, japonského. Hudba, drogy, nevázaný sex i všemožné filozofování o životním významu jedince ve společnosti. Teorie lidských masek je excelentní, stejně tak lehce děsivá, krátká úvaha vojáka o nutnosti etiky a mylném nakládání s ní v době válečného konfliktu. Zde je hodně maskování. Tři kucí se nehodlají smířit s tím, co pro ně navenek připravila Matka příroda a svou určenou masku nahrazují jinou. Cítí to tak...nikdo a nic jim nebrání. Dnes jsou zcela svobodní, zítra ovšem v pevně uzavřeném vězení. Domnělá volnost se mění v nutnost sebeočištění, naplnění duše...sejmutí masky. Excelentně zrežírovaný, chvílemi zženštile romantický film s prvky dokumentu, zobrazující reálné Japonsko 60. let, s bonusovými materiály vloženými přímo v něm, ale hlavně snímek, jenž spojuje krásu (rozkvetlý květ) s bolestí (nebezpečný trn) a humor s krutostí. Své celkové vnímání filmu režisér nepochybně vložil do partičky zúčastněných filmařů, kteří nekompromisně bortí dosavadní tvůrčí hranice. Stejně tak je pojat i Pohřební průvod růži. ()
Materiál, ze kterého intenzivně opisoval i Stanley, je stále svěží a nadčasový. Zasadní dílo konce 60. let, na které Tošio Macumoto navázal technicky dokonalým snímkem Pandemonium (1971). ()
Film tak srostlý s dobou svého vzniku - přinejmenším ve formální rovině - že by bylo zbytečné vyjmenovávat všechny kinematografické postupy druhé poloviny 60. let, které by film nekombinoval. Nutno však podotknout, že je kombinuje umně a elegantně - překvapivý fakt na celovečerní prvotinu. Stran filmařských postupů se snad dá namítnout, že zjevná inspirace evropskou a zejm. francouzskou artovou kinematografií je na japonský film snad přílišná. Obsah je skvěle propleten s formou především jednou z ústředních myšlenek týkající se identity a zraku: Ony LGBT postavy, nucené se spolehnout v ustavení vlastní identity na zprostředkování zraku (je to jejich vzhled a pohled, který je (ne)diferencuje od mužů) jsou neustále vrhány před nejistotu a nespolehlivost tohoto smyslu (vysvětlující scéna na vyhlídkové věži) - neustále stárnoucí, neustále i přes make-up mužům se podobající, neustále ztrácející svou ženskou masku - zkrátka, neustále stavěny před nespolehlivost toho, na co a jak se právě díváme. A zkrátka, i divák je stavěn před naprosto stejné dilema díky použití oněch znejišťujících metafikčních/ kvazi-dokumentárních technik, jež suplují jeho zrak. ()
Naprosto zvláštní a částečně i zapomenutý film z dob našich rodičů z konce šedesátých let, kteří někteří jedinci neumějí pobrat či jej nepochopí. Zpočátku jsem se neuměl v něm vyznat. Hodně složitý a zároveň jednoduchý, pitoreskní ale i bizarní. Chvíli se můžete smát a potom se zase bát. Excelentní, děsivý, na svou dobu hodně moderní, částečně jakoby dokumentární, retro. No ... je v tom těžké se orientovat, ale hned jsem cítil, že se dívám na něco hodně se vymykajícího, zasahující mou mysl. Dávám vysoké hodnocení a podotýkám, že Peter (Pîtâ) ve svých sedmnácti letech je v některých scénách úžasný a podpořen dobovou módou a stylem vypadá opravdu v obličeji jako nějaká velmi zajímavá dívka ... 4x9 ()
Co je esenciálně jeden z největších myslodkuřů ve filmu, zabralo čas, aby se mi zavrtalo v hlavě. Tohle je konec konců docela hravá, humorná a trýznivá 'pohádka' identity, ať už genderu, pohlaví, nebo taky ne. ()
Reklama