Pohřební průvod růží

Naprosto zvláštní a částečně i zapomenutý film z dob našich rodičů z konce šedesátých let, kteří někteří jedinci neumějí pobrat či jej nepochopí. Zpočátku jsem se neuměl v něm vyznat. Hodně složitý a zároveň jednoduchý, pitoreskní ale i bizarní. Chvíli se můžete smát a potom se zase bát. Excelentní, děsivý, na svou dobu hodně moderní, částečně jakoby dokumentární, retro. No ... je v tom těžké se orientovat, ale hned jsem cítil, že se dívám na něco hodně se vymykajícího, zasahující mou mysl. Dávám vysoké hodnocení a podotýkám, že Peter (Pîtâ) ve svých sedmnácti letech je v některých scénách úžasný a podpořen dobovou módou a stylem vypadá opravdu v obličeji jako nějaká velmi zajímavá dívka ... 4x9 (06.02.2021)

Další z příkladů japonské experimentální tvorby, která měla, alespoň dle zástupců, které jsem ke své smůle viděla, zůstat navždy pohřbena nejméně tisíc li pod zemí a rozhodně jeden z nejlepších filmů na pseudointelektuální onanii. Snaha bořit konvence a šokovat i za cenu stvoření dokonalé patlaniny z něj přímo čiší. Střídají se zde zdlouhavé a zcela nesmyslné scény erotické, večírkové a quasidokumentární, občas jsou proloženy plytkou debatou o smyslu života, transexuality a vysokých podpatků. Opakující se momenty (jízda autem, obraz vraždy etc.) diváka děsí, neboť se v průběhu sledování začíná obávat, že to, co se před ním děje, je navždy. Celé je to korunováno stupidní ukázkou gore s nůžkami a utrpení je poté již naštěstí vykoupeno tolik očekávánými závěrečnými titulky. Přísahám, už nikdy nepůjdu na film naslepo. (17.04.2007)

Film tak srostlý s dobou svého vzniku - přinejmenším ve formální rovině - že by bylo zbytečné vyjmenovávat všechny kinematografické postupy druhé poloviny 60. let, které by film nekombinoval. Nutno však podotknout, že je kombinuje umně a elegantně - překvapivý fakt na celovečerní prvotinu. Stran filmařských postupů se snad dá namítnout, že zjevná inspirace evropskou a zejm. francouzskou artovou kinematografií je na japonský film snad přílišná. Obsah je skvěle propleten s formou především jednou z ústředních myšlenek týkající se identity a zraku: Ony LGBT postavy, nucené se spolehnout v ustavení vlastní identity na zprostředkování zraku (je to jejich vzhled a pohled, který je (ne)diferencuje od mužů) jsou neustále vrhány před nejistotu a nespolehlivost tohoto smyslu (vysvětlující scéna na vyhlídkové věži) - neustále stárnoucí, neustále i přes make-up mužům se podobající, neustále ztrácející svou ženskou masku - zkrátka, neustále stavěny před nespolehlivost toho, na co a jak se právě díváme. A zkrátka, i divák je stavěn před naprosto stejné dilema díky použití oněch znejišťujících metafikčních/ kvazi-dokumentárních technik, jež suplují jeho zrak. (20.06.2015)

Hravá intelektuální nadsázka a zároveň groteskním způsobem ztvárněná oidipovská tragédie. Je to sice poněkud překombinované, ale to k uvolněným šedesátým létům prostě patří. Vzhledem k tomu, že je to Macumotův první celovečerní film nemůžu než smeknout a celou dobu mi tanulo na mysli Godardovo U konce s dechem, ze kterého podobným způsobem čiší ryzí tvůrčí nadšení. (24.01.2008)

Docela zajímavý japonský experiment s velmi jednoduchou dějovou linkou ("variace na Oidipův příběh"), která je však celkem umně zpřeházena a snad je i o to zajímavější. Mladý gay-transvestita a jeho nepříliš šťastný osud se špatným koncem (v závěru se dokonce dočkáme nějakého toho menšího gore á la Andaluský pes). Režisér snímek ozvláštňuje náhlými přerušeními scény a ukázáním štábu, či párem menších interview svých (ne)herců s otázkami typu "jak se ti ta role hraje". Zajímavé, leč zapomenutelné. (26.03.2007)