Johnny si vzal pušku

Asi těžko byste hledali film, který dokáže lépe poukázat na hrůznost války, přestože neobsahuje jedinou bitevní scénu. Tempo je sice rozvláčné, ale to nejspíš hlavně z toho důvodu, že si na režisérskou židli sedl sám autor knihy, která je především o pocitech. Z toho vyplívá, že i film je složen z velké části ze vzpomínek a snových sekvencí. Představa, že bych se ocitl na nemocničním lůžku bez nohou, bez rukou, bez velké části obličje (a tudíž slepý, němý a hluchý)...raději na to nemyslet. (15.01.2011)

Trapný, otravný, nudný pokus o silnou protiválečnou message na odstrašujícím případě maximálně zmrzačeného nebožáka. Pro mě bohužel filmový děs běs a svým způsobem i zajímavá myšlenka, která prostě s tímhle pojetím těžce nefunguje. A že je děj umístěný do první světové berte s rezervou, v praxi je to úplně šumák co za válečný konflikt. Ale buď je to tak zlý, nebo já tak špatná cílovka... (24.12.2018)

No doprdele!!! Čekal jsem nějakou otravnou přeceněnou psychedelii a on se z toho vyklubal naprosto brutální film. Zapomeňte na ochrnuté lidi, beznohého Toma Cruise v Narozen 4. července či hlucho-slepou Helen Kellerovou. Tady je za první světové války zraněný voják, který postupně zjišťuje (a s ním diváci), že přišel nejen o ruce i nohy, ale zároveň i skoro všechny smysly a místo obličeje má jen díru. Doktoři ho zachrání kvůli testům a věří, že jeho mozek je mrtvý, ale on vnímá, přemýšlí a utíká z černobílé reality do barevných flashbacků plných vzpomínek na rázovitého tátu, dětství, jeho krásnou lásku i naivní vlastenecké ideály. Jsou tu i psychedelické fantasmagorie, promluvy s Ježíšem či s lidmi z jeho minulosti alias vlastním podvědomím. A člověk je šťastný za každý flashback, aby se nemusel dívat na tu realitu, ve které jsem si přál většinu filmu, aby ho někdo zabil. Při představě takhle dopadnout mě z toho nebylo dobře... a z toho konce už vůbec ne. Ač je spíše drama než opravdový válečný film, přesto jednoznačně válečný film roku 1971. (09.01.2023)

Můj komentář bude asi zkreslený knihou, kterou jsem dočetla ten samý den, kdy jsem zhlédla film. Kdybych měla hodnotit sílu příběhu, pět hvězdiček by nestačilo. Z obyčejného kluka se následkem úrazu stává myslící torzo promítající si svůj předchozí život. Pomalu chápe, že již nikdy nebude slyšet nic víc než dávné zvuky minulosti, neuvidí svou milou, nedotkne se jí.... Neví ani, zda je ve své rodné zemi, zda jeho blízcí vědí, co se s ním stalo. Nejsilnější scénou (kromě závěrečné) pro mě byla ta, kdy postarší sestra, která by mohla být hrdinovou matkou, otevře okno a na ležící torzo dopadnou paprsky slunce. A on je zase na chvíli doma a šťastný. Brečela jsem a moc. Ten film snad musí zasáhnout i cynika. P.S. Formě nemám co vytknout, kniha je kniha, ale film se povedl moc dobře. Funguje stejně, i když z vnějšího světa víme víc a z hrdinova nitra o trochu méně. Doporučuji (09.03.2008)

Záměrně bezživotnou (touhu žít musí Johnny nalézt) adaptací své burcující knihy Trumbo jako režisér debutoval, díky čemuž není film vyprávěn dle zažitých konvencí a snaží se hledat vlastní jazyk. Vlastní způsob, jak komunikovat s ostatními – stejně je na tom protagonista, uvězněný v tom, co zbylo z jeho těla, bloudící vlastními myšlenkami. Barevné flashbacky, výjevy z války a vojákova života, ve kterých splývá reálné a snové, jsou méně působivé než komorní černobílé scény z nemocnice, doprovázené hlasem naprosto nezajímavě hrajícího Timothyho Bottomse. Sugestivní je film stejně jako kniha díky slovům, nikoli obrazům, působícím vcelku nadbytečně. Máte-li ještě tu možnost, začněte přečtením předlohy a zkuste si TO NIC představit sami. 70% (14.10.2010)