Johnny si vzal pušku

No doprdele!!! Čekal jsem nějakou otravnou přeceněnou psychedelii a on se z toho vyklubal naprosto brutální film. Zapomeňte na ochrnuté lidi, beznohého Toma Cruise v Narozen 4. července či hlucho-slepou Helen Kellerovou. Tady je za první světové války zraněný voják, který postupně zjišťuje (a s ním diváci), že přišel nejen o ruce i nohy, ale zároveň i skoro všechny smysly a místo obličeje má jen díru. Doktoři ho zachrání kvůli testům a věří, že jeho mozek je mrtvý, ale on vnímá, přemýšlí a utíká z černobílé reality do barevných flashbacků plných vzpomínek na rázovitého tátu, dětství, jeho krásnou lásku i naivní vlastenecké ideály. Jsou tu i psychedelické fantasmagorie, promluvy s Ježíšem či s lidmi z jeho minulosti alias vlastním podvědomím. A člověk je šťastný za každý flashback, aby se nemusel dívat na tu realitu, ve které jsem si přál většinu filmu, aby ho někdo zabil. Při představě takhle dopadnout mě z toho nebylo dobře... a z toho konce už vůbec ne. Ač je spíše drama než opravdový válečný film, přesto jednoznačně válečný film roku 1971. (09.01.2023)

Je mi jasné, čo tým chcel Trumbo povedať, ale zvolená forma je tak hrozne nudná. Asi každú minútu som pozeral na hodinky. Spomienky na otca (Jason Robards) sú ešte v pohode, sny o Ježišovi (Donald Sutherland) už sú dosť o ničom, no tie monológy okypteného tela boli zabiják. Dali sa do toho vopchať aj silnejšie myšlienky. Áno, vojna je hnusná a nerobí z chlapcov chlapov, robí z nich mrtvoly, v lepšom prípade mrzákov, prípadne majú psychické ujmy do konca života, ale dá sa to natočiť aj tak, aby to bolo pre diváka zaujímavé. P.S. Škoda, že ani raz nedali dole ten náhubok, zaujímalo by ma, ako vyzerá človek bez úst, nosa, očí a uší, hlavne že čelo a vlasy mal bez poškvrny. Tak isto aj hruď a brucho, ani jeden škrabanec, či jazvička, ale nemá nohy ani ruky... Proste absurdita a trochu nedomyslená. (25.08.2022)

Záměrně bezživotnou (touhu žít musí Johnny nalézt) adaptací své burcující knihy Trumbo jako režisér debutoval, díky čemuž není film vyprávěn dle zažitých konvencí a snaží se hledat vlastní jazyk. Vlastní způsob, jak komunikovat s ostatními – stejně je na tom protagonista, uvězněný v tom, co zbylo z jeho těla, bloudící vlastními myšlenkami. Barevné flashbacky, výjevy z války a vojákova života, ve kterých splývá reálné a snové, jsou méně působivé než komorní černobílé scény z nemocnice, doprovázené hlasem naprosto nezajímavě hrajícího Timothyho Bottomse. Sugestivní je film stejně jako kniha díky slovům, nikoli obrazům, působícím vcelku nadbytečně. Máte-li ještě tu možnost, začněte přečtením předlohy a zkuste si TO NIC představit sami. 70% (14.10.2010)

Asi těžko byste hledali film, který dokáže lépe poukázat na hrůznost války, přestože neobsahuje jedinou bitevní scénu. Tempo je sice rozvláčné, ale to nejspíš hlavně z toho důvodu, že si na režisérskou židli sedl sám autor knihy, která je především o pocitech. Z toho vyplívá, že i film je složen z velké části ze vzpomínek a snových sekvencí. Představa, že bych se ocitl na nemocničním lůžku bez nohou, bez rukou, bez velké části obličje (a tudíž slepý, němý a hluchý)...raději na to nemyslet. (15.01.2011)

Film podle jednoho z nejlepších protiválečných románů všech dob - ´´Johnny si vzal pušku´´ od Daltona Trumba ( kdysi jsem četl a mohu jen doporučit, ještě lepší než film, vyšlo i v češtině). Pojednává o mladíkovi, který v první světové válce přišel o obě ruce, obě nohy, zrak, sluch a řeč. Pro vedení armády to není dobrá reklama, tak v nemocnici uklidí jeho lůžko do skladu pro údržbáře, aby nebyl na očích veřejnosti. Mladík se probouzí, nechápe, co se s ním stalo, neví, co je skutečnost a co sen. Postupně mu ale dojde děsivost celé situace, snaží se s okolím komunikovat, ale neví jak, chce umřít, ale neví jak, a...vše končí jednou z nejsilnějších katarzí, jakou jsem kdy četl._____Film, navzdory tomu, o jak nefilmovatelnou látku se jedná, dopadl nadočekávání dobře, možná i proto, že ho režíroval sám autor předlohy. Přestože polovinu filmu pouze sledujeme v černobílých záběrech torzo s maskou na obličeji, ležící na lůžku a posloucháme vnitřní monology, film má spád. Ostatní části filmu jsou barevné flashbacky, sny a halucinace. Knihu i film zpopularizovala koncem 80. let skupina Metallica (i já se ke knize dostal touto cestou), když se jimi inspirovala při psaní textu ke skladbě One, a záběry z filmu použila do videoklipu. Hold my breath as I wish for death, Oh please god,wake me.... (07.11.2006)