Podat ruku ďáblovi
Shake Hands with the Devil: The Journey of Roméo Dallaire
Obsahy(1)
Deset let po genocidě ve Rwandě se filmový štáb v čele s kanadským dokumentaristou Peterem Raymontem vydal do Afriky na inkriminovaná místa. Doprovázel generála ve výslužbě Roméa Dallaira, který zde jako pověřenec mezinárodní vojenské síly Spojených národů selhal. V naprosté bezmocnosti zabránit katastrofě, s nedostatečnou pomocí, za pasivního přihlížení světové veřejnosti. V roce 1994 zde zahynulo během stodenního masakru 800 000 lidí ve střetu dvou opozičních etnik: extremisté Hutuové vraždili Tutsie. Otřesený Dallaire zodpovědně přijal břemeno viny za brutální masové vraždění, zbaven navždy klidu v duši (dvakrát se pokusil o sebevraždu) a odsouzen k mukám nespavosti a k černým můrám. Po letech vypovídá na místech prožité hrůzy. Ve filmu jsou kombinovány archivní snímky z masakru se současnou situací ve Rwandě. (MFF Karlovy Vary) (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (5)
Tohle je -v kombinaci s o několik let starším dokumentem "Poslední spravedlivý"(Ten tento dokument doplňuje protože srozumitelně, chronologicky mapuje průběh celé Dallairovy mise a samotný Dallaire zde vypovídá v ještě ve značně pohnutém psychickém rozpoložení) -zdaleka to nejlepší co se dá o rwandské genocidě shlédnout. Všechny ty filmové adaptace v čele s Hotelem Rwanda jsou (jakkoliv můžou být důležité) na mě až moc filmově přikrášlené, stylizované, cudné a patheticky na city hrající. Tenhle dokumentární tandem je ale jiná káva. Dallaire mluví otevřeně, nebojí se být explicitní, nebojí se na plnou hubu obvinit celý civilizovaný a humanismem se zaštiťující svět z pokrytectví, selhání a zrady. V jeho očích to všechno je..Frustrace, vztek, pocit vlastní viny a láska ke krajině se kterou nezvratně srostl skrz tu nepopsatelnou noční můru.. Osobně nemám sklon na Dallaira nekriticky hledět jako na hrdinu a nejspíš bych mu potřeboval položit pár otázek (nebo si aspoň přečíst tu jeho knihu) abych lépe pochopil jeho jednání v té hrůzně absurdní situaci a lépe si tak pro sebe definoval svůj postoj k němu.. ale asi se mu opravdu nedá upřít, že v době kdy všichni dělali, že rwandu nevidí a neslyší se tomu on sám postavil čelem a jakkoliv ve výsledku selhal, jeho velení zachránilo alespoň těch několik tisíc lidí... PS: Čtu tady komentář uživatelky Lynn a tohle mi trošku tahá oči, tak poopravuju..... 1) Belgičáné skupiny Hutu a Tutsi nevymysleli, tyhle kmeny samozřejmě existovaly dávno před Belgičanama. Belgičané "jen" vypěstovali nenávist mezi těmito (do té doby vedle sebe bez problémů fungujícími)kmeny. 2) Ty statisíce sousedů nebyli povražděni během tří dnů. Jasně, je to technikálie, ale celá ta smršť trvala cca 3 měsíce a přes první statisícovku se (podle hrubých odhadů) počet obětí přehoupnul cca okolo prvního týdne. ()
Schválně jsem ve Varech šla na tento kanadský dokument zabívající se genocidou ve Rwandě z pohledu generála Dallaira, který velel jednotkám OSN ve Rwandě v roce 1994, kdy došlo k občanské válce mezi Hutu a Tutsi (tyto rasové skupiny vymysleli Belgičané v době, kdy byla Rwanda jejich kolonie). Ráda bych tento dokument srovnala s filmem "Hotel Rwanda", který byl nominován na Oscara a nedávno proběhl i českými kiny. Oba snímky jsou neuvěřitelné v tom smyslu, že teprve po deseti letech, co ke genocidě došlo, se o ní začíná svět (tj. veřejnost) dozvídat. Samozřejmě vrcholní představitelé supervelmocí o rwandském problému věděli, ale jakýsi stát uprostřed černé Afriky, strategicky a hospodářky bezvýznamné, je prostě nezajímal. V tom se shoduje jak generál Dallaire, tak i Paul Rusesabagina (který skutečně ve svém hotelu zachránil něco okolo tisíce Tutsiů - námět filmu Hotel Rwanda). V tomto dokumentu je také řešena zajímavá belgická otázka. Vojáci země, jež si jinou zemi držela v minulosti jako kolonii, by se totiž neměli vůbec účastnit vojenské mírové mise v dané zemi. Přesto Belgie jako jediný západní stát nabídla dobře vycvičenou jednotku, která by kanadským jednotkám vedoucím misi byla užitečná. A právě deset vojáků z belgické jednotky bylo zabito při potyčce s Interhamwe (radikální hutuijské křídlo - milice). Belgičané pak své vojáky stáhli. Ano, pro příbuzné těch deseti mrtvých je to tragédie, ale deset mrtvých vojáků v zemi, kde během tří dnů sousedi zabily statisíce sousedů ? Paralel bych tu mohla rozepsat podstatně více, ale je na každém, aby si sám udělal obrázek o společnosti, v níž žije... 4* dávám proto, že , ač je dokument strhující a donutí diváka k sebezpytování, nevyhne se občas patosu - tím myslím některé monology hlavního aktéra. Nechci ovšem zlehčovat jeho osobní tragédii, kterou si ve Rwandě prožil, jen je logické, že jeho pohled musí být zákonitě subjektivní a dokument jako forma vyžaduje určitou míru objektivity. Přesto doporučuji shlédnout pokud možno jak film Hotel Rwanda, tak dokument Podat si ruku s ďáblem. ()
Sama ta událost je určitě zajímavá. Ale Dellaire je proste kariérní generál, který o válce tak maximálně četl v knížkách. Něco jako Petr Pavel. Nikdy opravdu nestal na frontě proti nepříteli. A když se najednou s válkou potkal, tak se složil. Sebelitostný chlap. Mohl bojovat a umřít. Místo toho volal do televize a roky poté vypráví svoje frustrace. Proč takový člověk chodi do armády, když to v sobě nemá? ()
Škoda, že hlavne druhá polovica dokumentu je stále viac a viac o Dallaireovi ako o rwandskej genocide. ()
Tento dokument ma veľmi nezaujal, rozprávanie 4 osôb na čele s Romeom Dallairom je síce zaujímavé,ale na to akú udalosť komentujú to teda mohlo byť aj lepšie. Radšej odporúčam pozrieť Hotel Rwanda, alebo Sometimes in april, prip. novsiu verziu tohto dokumentu ()
Galéria (15)
Fotka © absolut MEDIEN
Reklama