Capote

Podrobný a zajímavý popis vzniku jedné z nejzásadnějších knih americké - a koneckonců i světové - literatury 20. století. O předchozím a pozdějším životě Trumana Capoteho se toho ale pohříchu divák mnoho nedozví. Navíc samotné "Chladnokrevně" bylo zfilmováno už dvakrát a zvlášť první verze (1967) v suverénní Brooksově režii vypráví příběh vrahů i jejich obětí přece jenom do mnohem větší hloubky a působivěji, než jak to dělá "Capote". To ovšem nic nemění na mém obdivu k bravurnímu výkonu P. S. Hoffmana i jeho kolegů, neboť ve snímku "Capote" na slabý herecký projev nenarazíte. (15.12.2008)

Upřímně mě první hodina zase tolik nezaujala, ale po přerušení a surfování na netu, abych si o tom díle a samotném autorovi něco přečetla, jsem to dokoukala a hned mi to nejen začalo dávat větší smysl, ale dokonce se mi i ta druhá půlka docela líbila. Co bych však musela vychválit, i přesto, kdyby se mi ten film nelíbil, byl výborný výkon Hoffmana. 4* (09.02.2014)

Millerův snímek je silný v detailech (rozhovory s vrahy, závěrečná poprava), ale nebýt Hoffmana, byl by jen "jedním z mnoha", filmařsky a příběhově ničím vyjímečným a objevným snímkem. Samotný Capote je chlápek, se kterým bych si určitě nezašel na pivko. Jeho sebestředná, manipulativní a ve vztahu k odsouzeným nechutně pragmatická a vypočítavá povaha, nezřídka sahající ke lžím, je místama až odpudivá a takhle krásně napsanou kontroverzní postavu muselo být radost hrát. Zde je potřeba zatleskat lidem od castingu, typově - směsice looserství a silného charismatu - je Hoffman pro takovou roli zcela ideální. Nezklamal, byl skvělý. (24.09.2006)

Do Capoteho příběhu lze proniknout úměrně tomu, jak divák akceptuje titulní postavu. Hoffman totiž předvádí téměř až extrém, kdy mě svým exhibicionistickým, byť jakkoli autentickým, vystupováním skoro až od filmu odpuzoval a zpět se mi přiblížil až díky vězeňským rozhovorům, kdy v důvěrných scénách konečně získá hloubku. Jeho rozšafnost se později ukazuje pouze jako obranná zbraň, ale přesto pro mě jeho pojetí zůstává až na samé hranici mezi přehráváním a uměleckým výkonem, naštěstí blíže druhé variantě. Někde mezi pak zůstává také samotný scénář. Zatímco hledání pravdy pro knihu je výborný námět a dostane se divákovi pod kůži téměř sám od sebe, pocity viny a naléhavost důsledků zdaleka takovou sílu nemají a protože závěr je téměř jenom o nich, vyšumí Capote ve chvíli, kdy se objeví závěrečné titulky. (27.09.2007)

Přečtení knihy Chladnokrevně před shlédnutím otevře nové obzory (detaily Perryho života, důležité okolnosti, které byly opomenuty...). Zároveň se vám ale bude snímek zdát o to horší a k uzoufání krátký. Ovšem sledovat Philipa Seymora Hoffmana - chci říct oživlého Capoteho - je zážitek dostatečně nevšední i bez nepropracovaného pozadí nechvalně známé Holcombské tragédie. Finální scéna ve "Skladišti" je nezapomenutelná. (19.02.2008)