Capote

Zajímavě pojatý crossover dramatu a čirého životopisného přepisu s pár velmi silnými momenty a spoustou malých pravd o životě. Jen pořád nevím, jestli je Hoffman génius či jen parodie na Hoffmana. Jeho obligátní loserský projev tentokrát překročil jakousi hranici, kde se tohle dá nějak rozumně změřit. (22.02.2006)

Mohl to být dobrý příběh,ale........ta buzna.... Mám kamarády, kteří jsou gay, jsou to milí, sympatičtí kluci, to co ale zahrál herec Philip Seymour Hoffman, byla hnusná, nesympatická uječená buzna. Nevím jestli to bylo tím českým dabingem, ale opravdu se to nedalo poslouchat. Připadalo mi to komické, spíše tedy komedie a mělo to být drama. Ke všemu jsem neviděl nikde tolik ošklivých lidí, jako ve filmu Capote!!!!! FUJ (12.01.2008)

Když dva dělají totéž, není to totéž, aneb Capote (2005) vs Infamous (2006). Infamous je pojato v mnohem lehčím duchu, hlavně začátek je skoro jako nějaká komedie. Celkově je Infamous dobrý film, ale divák se musí ptát, proč to vůbec někdo točil? Nejde jen o to, že se zabývají jednou, skutečnou osobou, ale zachycují naprosto stejné období, vedlejší role, mají naprosto stejnou strukturu a některé záběry či dialogy jsou takřka totožné!! Vážnější styl Capoteho k tomuto tématu sedne lépe, přecejen jedná se zde o čtyřnásobnou vraždu. Dokonalý a právem oceněný Philip Seymour Hoffman pojal svého Trumana mnohem lidštěji, nejednoznačtěji a tudíž zároveň i s jeho chybami a nehezkými charakterovými vlastnostmi, třeba vychloubáním, lhaním, sobeckostí a samolibostí... Zmíněná komičnost Infamous je dána třeba už rolí komediálního herce Jeffa Danielse v roli šerifa, v Capotem ztvárněném "vážnějším" hercem, Chrisem Cooperem. Je možné říct, že Capote je "lepší" film, než Infamous, ale nelze říct, že by Infamous byl film "špatný". Jen mi pořád nedochází smysl jeho vzniku, který se mi zatím nepodařilo vypátrat, stejně jako to, zdali tvůrci Infamous viděli film Capote v průběhu natáčení svého díla, protože obě díla jsou si opravdu neuvěřitelně podobná. Přinejmenším zajímavé je ale to, že obě díla se v zobrazení osudné noci 15.11.1959 v některých podstatných detailech dost liší! Toto je opravdu výborný film, který vám nesmí uniknout. PS: Je pozoruhodné, jak se film obratně vyhýbá otázce trestu smrti. (09.04.2008)

Do Capoteho příběhu lze proniknout úměrně tomu, jak divák akceptuje titulní postavu. Hoffman totiž předvádí téměř až extrém, kdy mě svým exhibicionistickým, byť jakkoli autentickým, vystupováním skoro až od filmu odpuzoval a zpět se mi přiblížil až díky vězeňským rozhovorům, kdy v důvěrných scénách konečně získá hloubku. Jeho rozšafnost se později ukazuje pouze jako obranná zbraň, ale přesto pro mě jeho pojetí zůstává až na samé hranici mezi přehráváním a uměleckým výkonem, naštěstí blíže druhé variantě. Někde mezi pak zůstává také samotný scénář. Zatímco hledání pravdy pro knihu je výborný námět a dostane se divákovi pod kůži téměř sám od sebe, pocity viny a naléhavost důsledků zdaleka takovou sílu nemají a protože závěr je téměř jenom o nich, vyšumí Capote ve chvíli, kdy se objeví závěrečné titulky. (27.09.2007)

Capote mi bez varování a naprosto vyrazil dech. Tohle jsem skutečně nečekala. Nevím, co dřív chválit. Asi to, co mi tenhle film zasadilo do kraje nezapomenutelnosti (že si při své upadající paměti troufám) - a tím je kromě brilantního scénáře výkon Philipa Seymoura Hoffmana, herce, kterého jsem si mockrát všimla a řekla si, jak je škoda, že dostává jen malé role, protože i z nich dovedl vykřesat .... prostě jiskru - namátkou hustý Lester Bangs v Na pokraji slávy. Jeho Capote - a budiž stokrát pochválen, kdo dostal nápad ho do té role obsadit - byl neuvěřitelný. Jak se choval, jak mluvil (a jak se zmiňoval, že ho podle toho lidi unáhleně hodnotí) a hlavně jak nejednoznačné pohnutky ho vedly trávit čas rok za rokem s vrahem, pronikat do jeho psychiky a nechat pocuchat svou - "Vlastně jsme si hodně podobní, jako bychom žili v jednom domě, jen jednoho dne on vyšel zadním vchodem, zatímco já předními dveřmi" - a k tomu být pod tlakem vlastní sebestřednosti, když poprava je odkládána a román nemá dosud konec a nemůže být vydán. Tu škálu - účast, soucit, sobectví, povrchnost - Hoffman s přehledem zahrál a Oscar nemohl být v jiných rukou zaslouženější. Román Chladnokrevně jsem nečetla, ale jsem do něj celá žhavá, protože mě kniha, která "měla způsobit revoluci v literatuře a stylu psaní" hodně zajímá. A muž, který ji napsal, též. (06.09.2006)