Oro, Plata, Mata

Díky produkčnímu zajištění ze strany státem vlastněné společnosti mohlo v 80. letech na Filipínách vzniknout i toto velice rozmáchlé a ambiciózní dílo, jenž mnohé komentáře přirovnávají k Jihu proti Severu (1939), ale které lze lépe vystihnout jako mix filmů Luchina Viscontiho (vizuálně bohaté a dlouhé záběry z prostředí společenských elit) a Sama Peckinpaha (rychle stříhané a brutální akční scény), který je okořeněný prvky umělecké kinematografie překračující klasické formální konvence. Nejpozoruhodnějším prostředkem vyprávění jsou zde četné elipsy, na jejichž přítomnost není upozorňováno a divák si tak často až zpětně uvědomuje, že mezi dvěma na sebe navazujícími scénami je velký časový skok. Někdy je ale matení diváka důsledkem spíše nedobroušenosti Gallagových řemeslných schopností. Zásadní zvrat v poslední třetině přichází víceméně z čistého nebe a vyprávění si pro něj nepřipravuje půdu dopředu. Střihová skladba závěrečné přestřelky v nemocnici zase poněkud chaoticky zachycuje prostorové vztahy a chvílemi v ní dokonce chybí protizáběry (postava padá, aniž by bylo jasné, kdo po ní vystřelil). Byl bych tedy opatrný v označování Oro, Plata, Mata za mistrovské dílo; avšak jako o pozoruhodném a (minimálně vizuálně) působivém filmu o něm určitě mluvit lze. (11.08.2016)