Môj anjel

Příběh sám, kolorovaný hudbou Toma Waitse není špatný. Bohužel, scénárista byl nebetyčný kokot odchovaný telenovelami. Tak blbé dialogy lze slyšet pouze v Náměstíčku a Pojišťovně štěstí. "Zlobíš se na mě moc, trošku, maloučko?" Kurva, já se zlobím docela zásadně. Takhle spolu lidé nekomunikují, notabene děvka s chovancem pasťáku. No zase jste mě pěkně nasrali galové.... (19.04.2012)

O osamocení a lidských touhách. Člověk asi nejvíce touží po tom milovat a nebýt osamělý. Řečí připomínající nejspíše Exupéryho nebo Coelha ( i když dialogy přece jen chvílemi pokulhávají) se to snaží vyjádřit zkušený scénárista a debutující režisér Serge Frydman. Úspěšně mu pomáhá Vanessa Paradisová (Colette) a skvělý 18letý Vincent Rottiers (Billy) stejně jako stylové holandské exteriéry a podmanivé songy Toma Waitse. (22.12.2010)

Tento film jsem v minulosti zahlédl jen na pár minut a jednoduše mi utkvěl v hlavě skrze překrásnou Vanessu Paradise, lány květin, zajímavou atmosféru a v neposlední řadě skrze chůzi kolem rušných/prázdných silnic. Po opětovném shlédnutí mi v hlavě utkví i poutavé/nejasné rozhovory, které balancují na pomezí neznalosti, strachu, snů a flirtování. Z těch rozhovorů občas i to mužské srdce zaplesá jak se dá mluvit citlivě, skrytě a vlastně jasně. Co mne na filmu naopak neuhranulo byla Colettina posedlost po dítěti (hlavně scény kdy je chtěla opravdu hodně) a scénky o Billiho matce a krabici ty tam byly jako výstelka a nějaký ten smysl dostaly až při posledním čarokrásném snu o budoucnosti a věřme, že i přítomnosti této dvojice. Opravdu příjemná podívaná, která si tak krásně poklidně plyne jako když jdete po silnici z vesnice do vesnice a kocháte se okolím a doprovodem. Dávám pouhé 4z5 za vady, které jsem zmínil výše, ale 5z5 jsem hodně zvažoval. (09.12.2013)

Jednoduchý příběh, nenápadný film, zraňující pointa. Ústřední duo – Colette a Billy – neopustí plátno a příběh se odvíjí prostřednictvím zdánlivě nesmyslných dialogů a neustálých změn lokací. Oba jsou stále na cestě i na útěku, jsou spolu, a přesto se míjejí, ztracení, zranění, ale doufající. „V holkách nejsou bublinky.“ „A co tedy?“ „Já nevím – rampouchy.“ „A ty dělají co?“ „Co dělají? Někdy, když dost dlouho počkáš, začnou roztávat. Někteří lidi si myslí, že holky pořád kvůli všemu brečí, ale vlastně je to voda. Z těch rampouchů.“ (více zde) (04.10.2011)

"Máš kam jít když venku prší? Četli ti před spaním pohádky? A když si usnula, nechala ses tou pohádkou jen tak unášet? Můžeme snít o tom, že jsi mě neodvezla zpátky, že jsme odjely daleko, moc daleko. Pořád rovně, tam, kde voda z rampouchů neteče nikdy po tvářích dívek." ...Nádherný, citlivý, křehký příběh o hledání domova, touze mít vedle sebe někoho a sdílet s ním lásku. (11.03.2013)