Tonî Takitani
Tony Takitani
Réžia:
Džun IčikawaHudba:
Rjúiči SakamotoObsahy(1)
Tony Takitani měl od dětství problémy kvůli svému "americkému" jménu, jež mu dal jeho otec, jazzový trombonista. Chlapec si tak již v dětství zvykl na samotu. V dospělosti se slušně živí jako kreslíř. Zamiluje se do dívky Eiko a ožení se. Manželka má jednu velkou vášeň: miluje značkové oblečení. Z drahé libůstky se však stává posedlost... Scenárista a režisér Džun Ičikawa natočil podle novely známého spisovatele Harukiho Murakamiho vzácně čistý minimalistický snímek. Dokazuje v něm, že film je komplementárním uměním, spojujícím literaturu, obraz a hudbu. V pomalých, dokonale komponovaných záběrech, se střídmou hudbou Rjuičiho Sakamota, vypráví emotivní příběh, sledující zvláštní uzavřený život osamělého muže od dětství až do zralého věku. Podstatnou roli zde hraje vypravěč. Zajímavostí je, že uznávaní japonští herci se objevují v dvojrolích: Issey Ogata hraje Tonyho i jeho otce, Rie Mijazawová pak dívku Eiko a její dvojnici Hisako. (MFF Karlovy Vary) (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (16)
Hodne zvlastni film na tema samota vs laska, s uchvatnou hudbou a specifickou poetikou/atmosferou. Tezko rict, co by byl film bez one hudby. Sakamoto je genius. Povidku jsem bohuzel necetl, forma tohoto filmu urcite neni pro kazdeho, predevsim pak diky tempu, ale to zas u asijske kinematografie tolik neprekvapi. Nam pomalejsim nevadi... Pocity ve mne tento film vyvolal opravdu silne, predevsim druha polovina, osobne hodnotim filmy i podle tohoto meritka, mozna proto ty 4 hvezdy. Maloktery film me primel tak intenzivne soucitit s nekym trpicim ztratou milovane osoby... ()
Ičikawa vystihol Murakamiho poviedku presne. Melancholické, horizontálne putovanie životom jedného na prvý pohľad nezaujímavého človeka, ktorého hĺbka emócií rezonuje na obraze od začiatku od konca. Pocity samoty, odcudzenosti, beznádeje a zároveň akejsi literárnej krásy ( v tomto prípade tej obrazovej) postupne odhaľujú komplexnosť tejto jednoduchej schémy. Je to o predaní pocitu. O pominuteľnosti. O živote ako takom. A možno trošku o nádeji. Citlivé, plné režijných nápadov a s uveriteľnými postavami. Do toho všetkého znie citlivý Sakamotov klavír, ktorý je vťahujúci, magický a neskonale smutný. Beriem to ako neoficiálny prológ ku Drive my Car, kde je väčšina Murakamiho tém rozobraná ešte detailnejšie. Táto vizuálna a hudobná jednohubka ale poteší a určite stojí za pozornosť. ()
Take pro me je Murakami jednim z nejoblibenejsich spisovatelu. Povidka podle niz byl tento film natocen v sobe obsahuje vsechny typicke rysy zname i z jinych del autora nametu. Jazz, cocktail bary, znackove obleceni, hrdina outsider a krasne zeny... ;-). Tvurci filmu se temito proprietamy verne zastituji a nejen timto. Pridavaji skvelou atmosferickou hudbu od mistra Sakamota. Take vizual a styl vypraveni resi se zjevnou snahou po inovaci. Bohuzel celkova gradace pribehu a pro Harukiho Murakamiho typicky zlom v deji se jim nedari dostatecne interpretovat askoliv si na pomoc vzali tak silne hrace. Nakonec tedy zklamani? Vlastne ano, ale jen velmi male. ()
Měl to být film podle povídky Haruki Murakamiho (česky zatím nevyšla), ale lepší bude říct, že je to povídka Haruki Murakamiho doplněná obrazem. Film to totiž moc není. Po většinu času vypravěč pomalým monotónním hlasem předčítá povídku (vzhledem k jejímu nevelkému rozsahu (asi 10 stran) bych se skutečně nedivil, kdyby to přečetl celé od prvního do posledního slova), a k tomu sledujeme herce jako ilustraci. Jen občas herci promluví (asi tam, kde byla v povídce přímá řeč). Rád si povídku přečtu, až u nás vyjde (je ze sbírky "Slepá vrba, spící žena"), ale sledovat tenhle film bylo utrpení (i díky tomu, že jako většina Murakamiho díla je i toto značně "neakční" a pokrývá velké časové období). Kdyby zfilmovali radši "Žabáka-zachránce Tokia"! :) Doufám, že Norské dřevo bude pojato trochu jinak. ()
Nadherné japonské životopisné drama s neuvěřitelnou atmosférou, podmanivou hudbou, která se od začátku filmu nevytratí ani na moment a ještě daleko více umocňuje tísnivý pocit z chladu, který Tony Takitani zobrazuje, překrásnou, vláčnou kamerou a neuvěřitelným emocionálním dopadem, pokud se člověk nechá strhnout. Poezie převedená na plátno srdcem a bolestí, nadsázkou a bez zbytečného zveličovaní. ()
Galéria (12)
Fotka © Sponge
Reklama